Architekt: Josep Lluís Mateo
Budova má charakter jednoduchého, kompaktního a svým zevnějškem masivně působícího, částečně průsvitného solitéru. Při pohledu z profilu tvoří blok budovy zapuštěný do země strukturu přímo komplementární blok zapuštěný do země se vztahuje k jednomu z okolních stromů. Prosvítající fasáda představuje komplexním systémem, jenž tvoří prosklené vrstvy, izolační komory a pouze tence tesaný přírodní kámen - alabastr. Mnoho míst fasády vyjadřuje metaforu zamrzlé vody, zatímco na jiných vytváří efekt vnější žíly brázdící materiál ve formě rostlinné kresby. Organická forma fasády přímo souvisí s největším zkamenělým lesem svého druhu v Evropě, nacházejícím se právě ve městě Chemnitz.
Interiér vstupní haly tvoří materiálové prvky připomínající zkameněliny vytvořené pomocí prvků kamene a dřeva. Český umělec Petr Kvíčala vytvořil strop přesahující svými rozměry 150 m2. Strop představuje kontrast k ostatní logice budovy a zároveň jej přímo doplňuje.
Organický řád vlnovkových proplétajících se linií, který tvoří stropní malbu nevychází z ortogonálního charakteru stavby, ale je k němu komplementární. Barva byla zvolená anorganická v kontrastu k atmosféře vstupní haly, kde je barevnost podmíněná výběrem materiálu. Červená jako nemateriálová barva, ale přesto barva, která je historicky podmíněna jako symbol autority a slavnosti. Tahy štětcem zůstávají díky technice nanášení barvy viditelné jako znak lidské, ale umělé intervence v protipólu k abstrakci zastavěných přírodních materiálů, které nenesou žádné řemeslné stopy.
Výsledkem koncepčního napětí mezi umělým a přírodním vzniklo malířské dílo, které je homogenní součástí a zároveň výrazně individuálně charakterovým doplňkem uměleckého ztvárnění architektury.
Designed by: Josep Lluís Mateo
The building represents simple, compact and on the outside massively impressive and transparently solitary item. Side view reveals the fact that the shape of the block inserted into the ground relates to one of the surrounding trees. At the same time the shape expresses the inner features of the building.Facades are made of the local sandstone and are of precise, explicitly archaic and abstract design. The three types of stone only slightly different in their structure and consistency include the corners of the building (the only cut stone of the structure), the pedestal (harder and rougher type of stone), and finally the foundation stones. The see-through facade represents a very complex system created by glass-paned layers, isolation chambers and a very thinly cut layer of natural stone. Many areas of the facades function as metaphors of frozen water, while others create the effect of outer vain ploughing through the material in a form of a natural plant-like drawing. The organic form of the facade is directly related to the largest fossil forest of its kind in Europe, which is situated in the city of Chemnitz.
The interior of the entrance lobby is created by the material-based elements giving out the impression of fossils and formed by element of stone and wood. The Czech artist Petr Kvíčala created the ceiling over 150 m2 in size. The ceiling is in contrast with the remaining logic of the building as well as complementary to it.
Organic character of the wave-like inter-twinned lines creating the painting of the that does not constitute a direct follow-up to the orthogonal character of the building yet it is complementary to it. The non-organic colour was chosen to remain in contrast with the ambience of the entrance lobby, where the colour is directly related to the choice of the interior material. Red being the most outspoken representative of non-material related colours has been historically determined as the colour of wealth, dignity and festivity. Visibility of the brushwork due to the technology and process of the actual painting act as the human inflicted substance evoking the organic nature of the painting and representing the artificial intervention contrasting the abstract nature of the natural materials with no obvious trace of human interference.
The result of the conceptual tension between the artificial and natural an artistic painting was created that originates a homogenous part and at the same time significantly individual and characteristic feature of the artistic form of architecture.
Petr Kvíčala o malbě:
Inspiroval mne geometrický tvar stavby, který je v kontrastu s okolím parku, ve kterém je stavba umístěna, a k jehož zelené hmotě se vztahují její proporce a stupňovitý tvar vykazuje pevný a přísný systém. Proto jsem navrhl organický řád vlnovkových proplétajících se linií, který ovšem nevychází z ortogonálního charakteru stavby, ale je k němu komplementární.
Vnímal jsem, že barevnost by měla být v kontrastu s přírodní barevností stavebních a obkladových materiálů. Vzhledem k tomu, že místo pro malbu je v meziprostoru mezi vnějším světem a vnitřní atmosférou banky, chtěl jsem, aby malba přinesla stavbě i další prvek - imaginativní nemateriálovou barvu a tvar.
Začal jsem uvažovat o červené barvě jako nejvýraznějšímu zástupci nemateriálové barevnosti . Zvažoval jsem však i barvu zlatou, ale nakonec jsem jí vyloučil pro její schopnost odrazu světla. Uvědomoval jsem si, že tomuto místu není vlastní budování iluzivních prostorů a světelných efektů, nýbrž naopak je v tomto ohledu nutné respektovat členění architektury a podtrhnout její plošnost (řez!).
Zachování rukopisu se ukázalo jako další důležitý prvek pro začlenění malby do architektonického prostoru, jak pro svůj odkaz k procesualitě malířské práce, tak jako prvek evokující organický charakter malby - řezu živou tkání pevné architektonické formy.
průběh práce:
V řadě obrazových skic jsem nejprve zkoumal rytmus členění vzhledem k formátu a také barevné akordy ve vztahu k materiálům použitým v daném prostoru. Poté jsem udělal dva kartony (malby na tuhém papíru ve skutečné velikosti), abych mohl přesněji určit hustotu sítě linií, velikost vln a jejich tloušťku. Ze dvou variant jsem pak vybral tu dynamičtější, kde byly vlny větší a jejich struktura řidší.
Osy linií vln byly ovšem v obou variantách v šesti směrech, které spolu svírají přibližně úhel třicet stupňů, (dva rovnostranné trojúhelníky, nebo šesticípá hvězda), Žádný ze směrů není rovnoběžný s hranou formátu a ani k ní není kolmý, není tedy v tomto vztahu ani s liniemi architektury stavby. Při práci na kartonech jsem zjistil, že vlny v takové velikosti není možné normálním způsobem nakreslit, protože jejich rozměr přesahuje přirozené fyzické možnosti člověka. Musel jsem tedy uhel se kterým jsem kreslil připevnit na dlouhou násadu, stoupnout si na špičky a celým tělem včetně promyšleným pohybem nohou kroužit plynulé oblouky.
Musel jsem provádět cosi, co připomínalo jakýsi druh tance, při kterém se pohyb celého těla přenášel do linie kresby. Při následném vyplňování plochy červenou barvou (Llinie jsem nemaloval bílou barvou na červené pozadí. Naopak, vymezoval jsem je jejich okolím) jsem stanovil míru rukopisnosti a adekvátní tloušťku bílých liní ve vztahu k celé ploše i k předpokládaným prostorovým vztahům.
P.K.
Petr Kvíčala about the painting
I was inspired by the geometrical shape of the building that is in contrast with its park-like surrounding. Other factors included the proportions of the building that clearly relate to the green masses of the park and the step-like nature of the building creates sense of firm and strict order. I therefore suggested organic order of wave-like intertwined lines that does not constitute a direct follow-up to the orthogonal character of the building yet it is complementary to it.
Colour-wise I was sure the atmosphere should be one contrasting with the natural tones of the building and tiling materials. Since the area intended for the painting is in the inter-space between the outside world and inner bank ambience the painting was to be a source of yet another imaginative feature.
At first I considered red, it being the most outspoken representative of non-material related colours. Gold colour was also a possibility, however, later rejected in the end due to its ability to reflect light. It was obvious that the intended place does not require a build-up of illusory spaces and light-based effects. On the contrary, the phasing of the architectural layout was to be respected and the area-related dimensions of the painting were to be emphasised (through the cut-like surface).
Visibility of the brushwork turned out to be another crucial factor both pointing out the step-by-step phases of the actual creative process and acting the human inflicted substance evoking the organic nature of the painting (a cut through live tissue of firm architectural form).
about the creative process
I first produced a number of picture sketches observing the rhythm of division with regards to the format as well as the colour tones related to the materials used in the given space. I then decided to produce two cartons (paintings on cardboard paper in the actual size of the work) in order to precisely determine the density of the waves and the thickness of the lines.
Evaluating the two I chose the one of more dynamic nature with bigger waves and less dense structure. The grid of the lines, however, in both cases was based on six different directions coming together in approximately a thirty degrees angle. (two interfering triangles or a six-point star). There is not a single direction that would be parallel with an edge of the format. Neither there is a perpendicular one. That means the directions do not in the mentioned ways relate to the architectural lines.
While working on the cartons I discovered that waves of such size cannot be drawn in a usual way since their dimensions exceed the natural physical ability of a man. I therefore had to mount the drawing charcoal on a long "arm" and standing on my toes I had to use thoughtfully balanced movements of my whole body including my legs in order to draw smooth arches. I had to undergo a sort of dance - transforming the movement of my entire body into the lines of the drawing.
I did not paint the white lines on red background instead I designated borders for the lines by their surrounding -. When finally filling the designated area up with red paint I first determined the extent of the visibility of the brushwork and the adequate thickness of the white lines with respect to the whole area as well as to the expected spatial relations.
P.K.
Petr Kvíčala v Chemnitz, 2006
Josep Lluís Mateo
Budova Deutsche Bundesbank v Chemnitz je tvrdá, přísná a geometrická. Připomíná skálu, což se hodí k instituci, která ji obývá. Chtěli jsme jí vdechnout přesnost, dát jí i lehkost a konceptuálně ji vztáhnout k přírodě. Kvíčalova intervence jí přidává další významovou rovinu. Jako stavba sama je i ona dokonale řemeslně zvládnutá. Umělec malbu vytančil, jako kdyby byla baletním kusem. Tvrdost kamenických prací na fasádě, vytvořených vynikajícími řemeslníky v Chorvatsku, odpovídá primitivním, pomalým bubnům. Malíř s nimi vešel v dialog elegantními pohyby, lehkostí a svobodou. Zdánlivě chaotická síť bílých linií na červeném pozadí vyznačuje únikové cesty z labyrintu a v kamenném mauzoleu vytváří živou, opojnou atmosféru. Kvíčalovo dílo vybízelo k dalšímu rozvinutí této myšlenky: na stěnu ve vstupu jsme umístili na kusy nařezané stromy. Je to připomínka života, vyvažující nevyhnutelnou vznešenost architektury. Stavby a stropy v našich myslích vždy vyvolávají myšlenky na nebe nad našimi hlavami. V podobném duchu vnímáme i Kvíčalův strop, jako červená oblaka ohraničená bílými liniemi. Nebe, které je i přes svůj dramatický pohyb klidné, přátelské a slavnostní.
Barcelona, únor 2006
Petr Kvíčala in Chemnitz, 2006
Josep Lluís Mateo
Our building for the Bundesbank in Chemnitz is hard, rigid, stone-like and geometrical, as is fitting for the institution it houses. We attempted to endow it with precision, a layer of lightness and a conceptual relationship with nature. Kvíčalas intervention gives it an added layer of meaning. Like the rest of the building, his work is passionately crafted. The artist produced his painting by dancing as if he were performing in a ballet. The hardness of the works in stone on the facade, executed by outstanding stonemasons from Croatia, responded to primitive, slow percussions. The painter entered into a dialogue with them, moving gracefully, freely and lightly. The seemingly erratic grid of white lines on a red background marks an escape route out of the labyrinth and introduces a vital, buoyant atmosphere into the mausoleum of stones. The advance of Kvíčalas work encouraged us to extend its range still further. Sections of trees were cut and mounted onto the wall at the entrance, creating an affirmation of life, and countering the inevitable hieratism of the architecture. To our mind, building and ceiling always involves thinking about the sky floating above our heads. We also saw Kvíčalas ceiling in these terms, as red clouds furrowed by white lines. A sky which, despite its dramatic movement, is peaceful, friendly and festive.
Barcelona, February 2006