Dům umění, České Budějovice, 2006
Nejen pro oči, 2006
Tomáš Pospiszyl
Některé z obrazů, které Petr Kvíčala v říjnu roku 2005 vystavil v brněnské galerii Ars, mohly na diváky působit jako výlet do šedesátých let. Na obrazech se tu objevovaly op-artové vizuální efekty a barevnost, kterou si s uměníma designem šesté dekády spojujeme. Linie na Kvíčalových obrazech se ještě více zgeometrizovaly, zpřesnily, zmnožily a zhoustly. Jejich vzájemná křížení i souběžné putování nutily zrak k neustálému pohybu. Z určité vzdálenosti se paralelní linie měnily v plochy, z jiné se rozpadaly na izolované čáry. Nebylo jasné, co je pozadí a co figura, obrazy působily jako produkt náhody, současně vykazovaly obtížně postižitelný řád a opakování.
Zřejmě by stačilo jen nepatrně posunout podobu Kvíčalových obrazů a zapadly by do některé aktuálně módní
vizuální estetiky, což bychom si nejspíše dobře uvědomili s odstupem několika let, až by začaly vypadat zastarale.
Kvíčalovým obrazům ale módní styl chybí. Naznačený vztah k op-artu coby historickému slohu nás může
vyprovokovat k otázkám: Navazuje Petr Kvíčala na modernismus šedesátých let? Co si počít se skutečností, že již
dvě dekády rozvíjí jeden úzce vymezený způsob malby, který sice neustále variuje, ale v principu stále opakuje?
Kvíčalovo dílo má svou vývojovou logiku, vnitřní řád a jasné zásady provedení. Ač to není z podoby jeho dnešní
tvorby přímo odvoditelné, pro práci Petra Kvíčaly byl rozhodující vztah k přírodě. Na jejím počátku stály pokusy
vyjádřit přírodní principy výtvarnými prostředky. Zvláště ve druhé polovině osmdesátých let byly tyto prostředky
velice neortodoxní. Pro Kvíčalovy tehdejší umělecké aktivity bylo charakteristické volné prolínání různých disciplín:
vytvářel texty inspirované zážitky v krajině a kreslil jednoduché náčrtky polí. Současně působil v několika uskupeních,
která se zabývala minimální a konkrétní hudbou, jejichž produkce byly na pomezí divadelní performance a oživlé
sochařské instalace. Podobně jako u hudební skladby, která se rozvíjí v čase, můžeme i v jeho tehdejších výtvarných
projevech vnímat snahu pracovat s fenomény proměny a času. Lze je chápat jako grafické partitury přírodního dění,
jimiž se pokoušel zachytit neustálé opakování a rytmus přírodních procesů. Abstrahování těchto principů výtvarnými
prostředky vedlo ke vzniku osobitého ornamentalismu, který později uchopil jako vlastní téma své práce. Tyto
ornamenty někdy odkazují k historickým či lidovým ornamentům. Neznamená to, že by snad byly z těchto vzorů
přímo odvozeny, byly však inspirovány podobnými podněty. Vnitřní řád práce Petra Kvíčaly je určen užíváním
ornamentálně pojatých linií. Mezi nejcharakterističtější z nich patří vlnovka - rytmické malířské gesto v čase.
Tyto linie vzájemně kombinuje a komponuje podle předem jasných pravidel či algoritmů, které ovšem mohou vést
k neočekávaným výsledkům.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme mohli Petra Kvíčalu řadit do širšího proudu české postmoderní
malby. Svádět k tomu mohla jasná barevnost jeho obrazů, ohraničování barevných polí a práce s archetypálně
geometrickými prvky. Z dnešního pohledu si tímto obecným zařazením již nemůžeme být tak jisti. Je jasné, že spíše
než o postmoderní citace a symbolický obsah maleb, jež jsou charakteristické například pro malíře z okruhu skupiny
Tvrdohlaví, se Kvíčala zajímal o vlastní možnosti jazyka malby.
Přísný řád, který se u Kvíčaly uplatňuje, se zdá být v rozporu s požadavkem umělecké svobody a kreativity, se
snahou moderního umění neustále posouvat své hranice. Stručně řečeno, Kvíčala nepřichází stále s něčím novým,
co by popíralo tradici umění i předcházející etapy vlastní práce, ale spíše s neustálým opakováním a variováním.
Opakování, ač se to na první pohled nemusí zdát, je jedním ze základních principů moderního umění. Dějiny
umělecké avantgardy dvacátého století jsou plné umělců, kteří se snažili umění vyvázat ze stávajících pravidel,
ale současně pro ně vymýšleli pravidla nová, často striktnější než ta původní. Jako kdyby se umělci osvobozovali
ze starých okovů a současně si vymýšleli pouta ještě dokonalejší, téměř znemožňující jakýkoliv pohyb. Kvíčalovy
uspořádané linie ornamentů mají podobný efekt jako mřížka, která mnohým modernistickým umělcům sloužila
k redukci výtvarného umění na jeho prazáklad, na jeho elementární rovinu. Piet Mondrian, Josef Albers,
Sol LeWitt nebo Agnes Martinová pomocí mřížky vytvářeli nehierarchický obrazový povrch bez odkazů k tradičním
způsobům zobrazování. Obraz tak posouvali do pomyslného "bodu nula", který můžeme cítit i z Kvíčalových
ornamentů, tak často srovnávaných s pravěkým uměním či s uměním přírodních národů. Jak postřehla Rosalind
Kraussová, mřížka je pro výtvarné umělce účinným prostředkem potlačení tradičního jazyka malířství, nutně ale vede
k opakování, které se zdá být v rozporu s tendencí moderního umění stále přicházet s něčím novým. "Jestliže tvrdím,
že mřížka tyto umělce odsuzuje nikoliv k originalitě, ale k opakování, nenaznačuji tím negativní hodnocení jejich
práce. Místo toho se chci soustředit na dvojici termínů - originalita a opakování - a podívat se na tento pár
bez předsudků. Z pohledu našeho zkoumání se tyto termíny zdají být propojeny v jakémsi společném
esteticko-hospodárném uspořádání, jsou nezávislé a současně se vzájemně podporují, a to přestože jeden
z nich - originalita - je ceněn, kdežto ten druhý - opakování, kopírování nebo duplikace - má špatnou pověst." Kraussová dochází k závěru, že originalita a opakování spolu úzce souvisejí, jsou vzájemně neoddělitelné a z nezaujatého pohledu mají pro umění dvacátého století stejnou hodnotu a stejnou důležitost. Podobně jako
opakování si v českém prostředí určitě zaslouží rehabilitaci pojem dekorativní, který tu bývá chápán převážně
negativně. Přitom dva z největších českých umělců dvacátého století, Alfons Mucha a František Kupka,
se každý po svém s problémem dekorativnosti vyrovnávali a dokázali ji proměnit v hlavní hodnotu své práce.
Princip opakování a používání ornamentu ale nepatří pouze k výtvarnému repertoáru přírodních národů nebo
modernistických malířů poloviny dvacátého století. Zcela samozřejmě je užívají i umělci současní. Nejde přitom jen
o veterány op-artu či minimalismu, kterým se, jako například Bridget Rileyové, daří nacházet stále nové cesty pro
současné abstraktní malířství. Petr Kvíčala náleží k autorům, kteří na přelomu osmdesátých a devadesátých let
rehabilitovali ornament jiným způsobem než jen navazováním na abstraktní malbu šedesátých let. Inspirace umělců,
jakými jsou David Reed, Sue Williamsová nebo Karin Davieová, je daleko širší, globálnější a univerzálnější. Zajímají
se o principy etnického umění, o kaligrafii nebo o barokní ornament, současně je vzrušuje městské grafitti a stále
vzrůstající možnosti nových médií. Ornament je pro ně jedna z cest, jak dát současné malbě opodstatnění bez toho,
aby se vraceli k ilustrativní naraci nebo k modernistickému purismu. I Petr Kvíčala je podobně rozkročen mezi lidový
architektonický ornament a geometrickou estetiku, která někdy připomíná výtvory počítačového programu.
Ornament je pro něj způsobem, jak tyto zdánlivé protiklady propojit, ornament mu je vyjádřením obecných životních
principů a rytmů okolního světa.
Petr Kvíčala se také, aniž by si toho mnoho kritiků či kurátorů všimlo, podílí na dlouhodobě probíhající rehabilitaci
závěsného obrazu. Přes touhu experimentovat a zkoušet nové postupy se nakonec vždy přesvědčuje,
že nejvhodnějším materiálem pro něj zůstává malířské plátno a akrylové barvy. Propracoval se k definici obrazu
redukovaného na svou esenci - je to něco, co je zprostředkováno pomocí zraku, dokáže nám přinést optické
uspokojení a současně i racionální libost ze skladby toho, co vidíme. Na obrazy Petra Kvíčaly je zajímavé dívat se.
Přinášejí něco, co nelze, na rozdíl od určitých projevů konceptuálního umění, popsat slovy. Jsou vnímatelné zrakem
a často výhradně ve fyzické konfrontaci s originálem. Obrazům Petra Kvíčaly chybí tradiční narativita, příběhový
obsah a emocionální sebevyjádření, ale jsou nadány obecnými výtvarnými kvalitami a neomezenými možnostmi
dalšího rozvoje. Kdybychom ho podezřívali ze škodolibosti, mohlo by se zdát, že posledních dvacet let tvrdohlavě demonstruje,
jak lze pouze pomocí vlnovek malovat obrazy bez příběhu. Kvíčala ale může být snadno dezinterpretován i z opačného úhlu pohledu.
V jeho obrazech totiž nejde jen o čistě formální abstrakci. Ornament pro něj zrcadlí i vyšší přírodní, či dokonce kosmický řád. Je to univerzální princip,
který spojuje současnost a minulost, vysoké a nízké, přírodní i lidské.
Not Just For Your Eyes Only, 2006
Tomáš Pospiszyl
Some of the paintings that Petr Kvíčala had on show in the Brno ARS Gallery in October 2005 may have struck the viewers
as something of a trip through a time-warp to the 1960's. The works were rich in op-art visual effects and colour schemes
usually attributed to the art and design from that decade. Kvíčala's lines became pronouncedly geometric and increasingly
precise, numerous and dense and whether intersecting or running in parallel, they kept the eye permanently occupied.
When viewed from a particular distance some of the parallel lines merged into surfaces, while others split into isolated lines.
The difference between the background and the figure was blurred, the paintings had the air of a randomly produced work
while exhibiting an impulpable sense of orderly arrangement and repetition. The suggested relationship with op-art may raise
the following questions: Are the works by Petr Kvíčala a continuation of the line stemming from 1960's modernism? How can
we come to terms with the fact that for over two decades he has been exploring a narrowly delineated method of painting
which, while permanently varied, in principle is continuously repeated?
Kvíčala's work evinces the logic of development, an orderly inner arrangement and clear rules of execution. Although this is
impossible to see in his current output, Petr Kvíčala has been profoundly influenced by his affinity with nature. His beginnings
were punctuated by attempts to express nature's principles using the medium of visual art but in the second half of the
1980's the artistic means employed became extremely unorthodox. His creative aspirations from that period were typified by
the limitless merging of various disciplines: he created texts inspired by what he had experienced in the landscape and drew
simple sketches of fields. At the same time, he was a member of several ensembles dabbling in minimalist music and musique
concrete whose productions crossed the boundary between theatrical performance and animated sculptural installations. Just
as a musical composition develops with time, so his visual output from that period revealed an effort to investigate the
phenomena of transformation and time. It can in fact be approached as graphic sheet music for the events in nature through
which he hoped to capture the continual repetition and rhythm of natural processes. An abstraction of these principles, using
the medium of visual art, gelled into an original variant of ornamental art which he later adopted as the staple theme of his
work. Occasionally, the ornaments are informed by, without being derivative of, historical or folk patterns used
as pure inspiration. The orderly inner arrangement of Kvíčala's work is determined by employing lines approached as
ornaments. Of these, the undulating line - a rhythmic painterly gesture in time -is featured most often. The lines are combined
and composed according to clear pre-determined rules or algorithms which nevertheless may produce unexpected results.
At the turn of the 1980's and 1990's, Petr Kvíčala's work seemed to display an affinity with the broad stream
of post-modernist Czech painting as hinted at by the clear colours of his paintings, which enclosed colour surfaces
within boundaries and used archetypal-geometric elements. Today, such a general classification is less justifiable.
Obviously, rather than making post-modernist quotations and providing a symbolic content to the paintings, so characteristic
for the painters from the circle of the Tvrdohlaví group, Kvíčala was more interested in probing the possibilities of the painting
medium itself.
The strict order that Kvíčala consistently adheres to seems to contradict the call for artistic freedom and creativity and
the aspirations of modern art to permanently push back the boundary. In brief, Kvíčala does not offer unending novelties
that would disregard artistic tradition and the previous phases of his work, but instead he offers perpetual repetition and
variation. Although it might not be obvious at first glance, repetition is one of the fundamental principles of modern art.
The history of twentieth century avant-garde art abounds with artists trying to liberate art from the yoke of the existing rules,
simultaneously conceiving new sets of rules, often more restrictive than the preceding ones. Once the artists had shattered
their fetters they immediately started inventing manacles even more sophisticated, rendering any movement impossible.
Kvíčala's ordered lines of ornaments produce an effect similar to the grid, a concept which helped many modernist artists
reduce visual art to its original foundation, its elementary level. Piet Mondrian, Josef Albers, Sol LeWitt or Agnes Martin used
the grid to create a non-hierarchical pictorial surface without reference to traditional methods of depiction. The painting was
thus brought back to "square one" which is also perceivable in Kvíčala's ornaments, often compared to prehistoric or primitive
art. Rosalind Krauss noticed that, for visual artists, the grid is a means of suppressing the traditional vocabulary of painting,
although it is bound to lead them to repetition which seems to be contradictory to the trend of modern art to come up with
something new every time. "But in saying that the grid condemns these artists not to originality but to repetition, I am not
suggesting a negative description of their work. I am trying instead to focus on a pair of terms - originality and repetition -
and to look at their coupling without prejudice; for in the instance we are examining, these two terms seem bound together
in a kind of aesthetic economy, interdependent and mutually sustaining, although the one - originality - is the valorized term
and the other - repetition or copy or reduplication - is discredited."2 Krauss concludes that originality and repetition
are closely related, are mutually inseparable and, if looked upon without prejudice, are of the same value and importance
for twentieth-century art.
The principle of using ornament and repetition is not exclusive to the artistic repertory of primitive people or modernist
painters from the mid-twentieth century. It is a natural tool of contemporary artists. They need not necessarily be veterans
of op-art or minimalism, such as Bridget Riley, who successfully continues to conceive of new ways for contemporary abstract
art. Petr Kvíčala is one of those who, at the turn of the 1980's and 1990's, reinstated ornament in a way other than by picking
up where abstract painting of the 1960's had left off. Inspiration of artists like David Reed, Sue Williams and Karin Davie, is
more far-reaching, global and universal. They study the principles of ethnic art, calligraphy or Baroque ornamentation, while
being equally attracted to urban graffiti and the increasing possibilities offered by new media. For them, ornament is but one
of the ways to substantiate contemporary painting without returning to illustrative narration or modernist purism. Petr Kvíčala
also straddles the divide between the ornament of folk architecture and geometrical aesthetics, occasionally evoking
the output of computer programming. Ornament is his method of linking apparent contradictions; ornament is his expression
of general, vital principles and the rhythm of the world around him.
Escaping the eye of many an art critic or curator Petr Kvíčala contributes to the continuing rehabilitation of the hung painting.
Regardless of his passion for experiment and testing new procedures he always finds canvas and acrylic paints to be his
most suitable material. He worked his way to reducing a painting to its essentials - it is something communicated through
the eye, capable of providing visual pleasure and, at the same time, rational satisfaction from the composition of what we
observe. The paintings by Petr Kvíčala are interesting to look at. As opposed to some examples of conceptual art, they
communicate something hard to describe in words. They can be perceived with the eye and often exclusively in physical
confrontation with the original. Although lacking in traditional narration, story content and emotional self-expression, his works
are endowed with painterly qualities and unlimited future potential. If we believed him to be malicious, he might have seemed,
for over the last twenty years, to have been stubbornly demonstrating how to make paintings telling no tale using only
undulating lines. Kvíčala is also easy to be misinterpreted from a different angle of view. However, his paintings are not just
pure formal abstraction. His ornament is a reflection of a higher, or even a cosmic, order. It is a universal principle unifying
the present and the past, the high and the low, the natural and the human.