Monografie
Tisková Zpráva
Koncepce monografie Petra Kvíčaly, která vychází v nakladatelství Arbor vitae, vznikla za spolupráce grafického designéra Petra Babáka a editora Tomáše Pospiszyla. Ambicí knihy je přehodnotit tradiční model uměleckých monografií a pokouší se nově definovat způsob informování o tvorbě umělce: zdánlivě bez hodnotové hierarchie v přísně chronologickém sledu řadí reprodukce obrazů, kreseb, architektonických návrhů a realizací, odborných textů a rukopisů bez dalších vstupů či dodatečného hodnocení. Knihu doprovází obsáhlý text autora k jednotlivým obrazovým cyklům a architektonickým realizacím. Dílo Petra Kvíčaly se odvíjí v jasně definovaných cyklech a podobné mechanické řazení materiálu staví čtenáře před otázku: má styl malby Petra Kvíčaly nějaké jasné směřování, nebo se odehrává v kruhu? Lze dnešní umění obecně charakterizovat nějakým druhem vývoje? Kniha se tak stává nejen poutí po díle Petra Kvíčaly, ale současně by měla nevtíravým způsobem nutit přemýšlet o principech moderního umění obecně.
Kniha vyjde i v anglické jazykové mutaci. Vydání monografie shrnující průřez dílem malíře Petra Kvíčaly je plánováno na druhou polovinu května roku 2006.
Monograph
Press Release
The concept of the monograph featuring Petr Kvíčala, published by Arbor vitae, was a joint effort by the graphic designer Petr Babák and the editor Tomáš Pospiszyl. The aim of the book is to re-assess the traditional model of art monographs while trying to redefine the method of presenting the work of the artist: apparently neglecting a hierarchy of values, the book juxtaposes reproductions of paintings, drawings, architectural designs and realizations, critical essays and manuscripts in a strictly chronological order without any additional inputs or evaluations. It is accompanied by the artists own in-depth commentary on the individual cycles of paintings and architectural work. The art of Petr Kvíčala evolves in clearly defined cycles and the chronological sequencing of the material poses the question: does the painting style of Petr Kvíčala have a clearcut direction, or does it run in a circle? Can contemporary art in general be characterized in terms of some type of development? In this respect the book offers both a pilgrimage through the work of Petr Kvíčala and food for thought on the principles of modern art in general.
The book is published with texts in Czech and English.
Review - ERA, 2006
Jana Tichá
Monografie malířů zpravidla bývají krásně vypravené, reprezentativní publikace na křídovém papíře s velkoformátovými reprodukcemi. Výraz "reprodukce" naznačuje ambici co nejvěrněji přenést podobu věci, "znovu-ji-vytvořit", v tomto případě poskytnout co nejvěrnější obraz obrazu. Petr Kvíčala a autor grafické úpravy jeho monografie, Petr Babák, na tuto snahu otevřeně rezignovali a spolu s editorem Tomášem Pospiszylem sestavili jednu z nejlepších knih o malování, jaké kdy u nás vyšly. Východisko pro editaci knihy i její úpravu poskytla tvůrčí metoda samotného umělce. Petr Kvíčala průběžně zkouší, co dokáže barva v prostoru, jak jej může spoluutvářet, popírat, prohlubovat nebo jinak měnit. Jeho abstraktní obrazy, na které se dobře hodí výraz "geometrie od ruky", jako by sestupovaly až k základům výtvarného projevu, k těm nejobyčejnějším elementům, jimiž člověk začal zdobit své prostředí: ornamentu a barvě. Ve zpětném pohledu se zdá, že ornamentální složka časem ustupuje a přetavuje se do čehosi, co by se dalo popsat jako vizuální či percepční pole. Abstrahuje se, aby nic nerušilo diváka ve vnímání barvy. Kvíčalovy obrazy nemívají střed ani okraje, jsou to výseky prostoru, znázorněné v ploše. Zrovna tak nemívají začátek ani konec, jakoby se vynořily a tam, kde končí plátno, zase zmizely. Skoro to vypadá, jako by Petr Kvíčala vlastně maloval celá léta jeden veliký obraz. Jako když skládáte puzzle, někdy nahmátnete hned pár kousků, které do sebe pasují, pak vám to nejde, tak začnete skládat jinde a ono se to pak propojí.
Kniha Petra Kvíčaly je organizovaná velmi jednoduše podle chronologické linie, na kterou jsou průběžně navléknuty všechny obrazy i texty v tom pořadí, v jakém vznikaly. Je to vlastně kronika, sestavená z dokumentů - textů samotného malíře, textů, které o něm napsali jiní, titulních stránek jeho katalogů, plakátů výstav, ilustrací obrazů a objektů. Kniha začíná na titulní straně a končí až tam, kde končit musí, totiž na zadní straně obálky. Hned na titulu skočíme rovnýma nohama do července 1984, kdy to všechno nejspíš začalo, čtyři řádky textu o tom, jak malíř namaloval svůj první "jiný" obraz, jehož snímek je hned pod tím reprodukován, a vzápětí pokračujeme do roku 1985 a tak dále. Takže můžeme číst a prohlížet si celou knihu chronologicky, lineárně, nebo si můžeme vybírat jen jednu textovou nebo obrazovou linii, jako když se zaposloucháme jen do basové linky nebo do toho, co hraje klarinet. Je to vlastně strašně jednoduché, ale je to přesně ten typ jednoduchosti, ke kterému je zapotřebí odvahy a důslednosti. Je to otevřený systém, který má jasnou a zřetelnou strukturu. Všechny jeho součásti mají rovnou platnost, obrazy jako text jako dokumenty: čistá informace.
Ale proč se o téhle knize píše v časopise pro architekty? Protože Petr Kvíčala s architekty poměrně často spolupracuje a je jimi zván, aby dotvořil jejich dílo. První taková spolupráce se datuje rokem 1994, kdy jej architekt Ivan Koleček pozval do Lausanne, aby tam vytvořil nástěnnou malbu v bytě. Následovala translucentní skleněná stěna kavárny, která má díky "ruční" malbě docela jinou kvalitu, než by měl rastrovaný potisk na skle nebo kompaktní polopropustná průmyslová hmota. Současné stavební technologie jsou (alespoň teoreticky) hodně precizní a samozřejmá "nedokonalost" lidské ruky přináší do celku živé napětí. Na realizacích v architektuře si Petr Kvíčala mohl vyzkoušet práci v opravdu velkém měřítku, dalece přesahujícím možnosti práce v ateliéru. Jak už bylo řečeno, jeho malba je založená na gestu ruky, která nanáší barvu v opakujících se sekvencích, přímkách nebo vlnovkách. Tak je přímo fyziologicky dané její měřítko: je dáno tím, co člověk "umaluje", kam jeho ruka dosáhne. Vrchol největší vlnovky na obraze či na stěně tak logicky odpovídá výšce hlavy a délka vlnovky odpovídá délce kroku. V případě malby, určené na strop banky v Chemnitz (architekt Josep Lluis Mateo), malíř přivázal štětec na třímetrovou tyč, aby dodal malbě měřítko, jaké rozměrná hala potřebovala. To už připomíná japonské kaligrafy, kteří malují/píší obrovské znaky tuší na dlouhé bambusové tyči: takové malování je fyzické cvičení, vyžadující maximální soustředění.
Zajímavé je, jak se procesuální malba, která představuje ze své podstaty vysloveně fyzické gesto, může uplatnit v roli "aplikovaného umění", jak může být sdělná a přitom zdrženlivá. (Vědomě teď ponecháváme v závorkách ty případy, kdy malíř testuje prostorové vztahy tvarů a barev v obrazech, které představují zvětšené vizuální fragmenty gestické repetitivní malby, provedené precizní hladkou technikou bez známek osobního rukopisu, nebo kdy se malovaný obraz stává podkladem pro návrh mozaiky či textilu.) Kvíčalova malba vnáší do architektury prvek "rukodělnosti", která je ale dostatečně velkorysá a abstraktní na to, aby byla nezaměnitelně současná. Zatím poslední realizace, výmalba velkého sálu brněnské Reduty (architekti Antonín Novák a Petr Valenta, DRNH), nenechá nikoho na pochybách o zvláštní prostorotvorné a světelné kvalitě barvy, namíchané z jakostního pigmentu a nanesené v mnoha vrstvách tak, že při blízkém pohledu stále prosvítají jednotlivé nánosy vlnovek, provedených uvolněným, ale disciplinovaným rukopisem. Malba obohacuje současnou architekturu o další rozměr, o dimenzi lidské jedinečnosti, rytmus nádechu a výdechu, stopu života.
Review - Art&Antiques, 2006
Lenka Lindaurová
Nový katalog malíře Petra Kvíčaly patří k těm nemnoha publikacím, jež se z katalogového sumaruzijícího pojetí vymykají, přesto to nedělají formou samoúčelného experimentu.
Za autory koncepce můžeme považovat teoretika Tomáše Pospiszyla, umělce Petra Kvíčalu a grafika Petra Babáka. Vznikala velmi sofistikovaně, kopírujíc názorně i principy Kvíčalovy tvorby. Ta se dá charakterizovat jako důsledná, stále se inovující práce s ornamentem, s geometrií od ruky, která se odvíjela od postmoderního myšlení a tudíž ornament může být pro Kvíčalu "východiskem autonomní obrazové skladby" (Jiří Valoch); s ornamentem ovšem ve svém díle pracuje konceptuálně ve velkých sériích, v nichž určitý koncept vyčerpá do bezvědomí.
Katalog je uspořádán v duchu vývoje autorovy tvorby. Neprovádí ani syntézu, ani analýzu, jeho rytmus je dán způsobem Kvíčalovy práce. Publikace je řazena chronologicky, mapuje skutečné malířovy kroky, které dokumentuje jeho vlastními poznámkami k jednotlivým pracovním metodám. To by nebylo nic neobvyklého. Zajímavé je repetitivní řazení prvků, tedy i textů, v nichž se po čase shrne a zopakuje již řečené (opakování některých teoretických názorů se dočkáme v kunsthistorických textech Jiřího Valocha i Petra Nedomy, psaných při příležitostech různých Kvíčalových výstav, jediný text psaný přímo pro katalog je Pospiszylův). Mezi autorovy poznámky k tvorbě a teoretické články jsou vloženy také dopisy, novinové články a malé rozhovory, struktura katalogu kopíruje genezi díla, je vytvářena aditivním způsobem, z něhož je ale na první pohled srozumitelné, že materiály byly vybírány z obrovského množství a tento výběr předkládaný čtenáři je nejvěrnější spekulací o autorově díle.
Katalog se stává také díky otevřené grafické úpravě (opět se uplatňují opakující se prvky a řazení materiálů plynule za sebou, jakoby bez začátku a konce, kdy první strana začíná vlastně již na obálce) jakýmsi ornamentem. Tím nechci říct, že lacině uplatňuje ornament, že přijme prvoplánovou metodu, jak prezentovat právě Kvíčalu. Myslím tím principy, jež z katalogu činí otevřený systém, jenž přesahuje formát knihy, ve smyslu fyzickém i mentálním, principy, na nichž je postaveno i mnoho Kvíčalových děl: ornament vytvořený podle jasných formálních pravidel, nikoli však vypočítaný strojem, vedený od ruky, omezený jen rozměrem obrazového plátna, který z jeho nekonečnosti vyjme jasný estetický plán, který lze přijmout jako nástěnný obraz, nesymbolický, prostě krásný.
Je pochopitelné, že teoretici se ve výkladu Kvíčalovy tvorby téměř detailně shodují: tak je jeho koncept přímočarý, zároveň stále sebeobnovující. Z publikovaných textů Jiřího Valocha, Petra Nedomy, Kaliopi Chamonikoly, Aleny Potůčkové, Pavla Lišky, Tomáše Pospiszyla lze vyčíst, že Kvíčalův koncept (je třeba připomenout, že jeho ornament vzešel původně z přírodní motivů odpozorovaných ve skutečnosti) se dá pregnantně opsat v několika větách, stejně přesných jako umělcovy postupy: například redukce, nahodilost a nesmrtelnost (Liška), subjekticní, lyrická artikulace geometrického díla (Valoch), projev procesuálnosti a časovosti (Chamonikola), opakování jako jeden ze základních principů moderního umění (Pospiszyl). Kvíčala však teoretiky inspiroval i k jiným úvahám. Miloš Vojtěchovský dává vlnovce (nejpoužívanější prvek Kvíčalových ornamentů) přívlastek nostalgická a archetypální, je pro něj linií rozdělující vesmír, prostor, čas na dychotomii nahoře, dole, minulost, budoucnost. Filozof Petr Rezek rozepsal malou tautologii na téma nekonečnosti ornamentu, vědec Jiří Fiala v časopise Vesmír rozebírá souvislosti ornamentu a vědy na příkladu abstraktních matematických struktur.
Grafická úprava se naopak ornamentu musela vyhnout, aby o něm mohla podat objektivní informaci. Ornamentální prvek - čtyři druhy linie (vlnovka, cimbuří, cikcak, kopeček) - jsou využity pouze na hřbetech publikace, existující tedy ve čtyřech variantách, viditelných pouze za podmínky, že si koupíte nesmyslně čtyři kusy katalogu. Aby se z pláten samotných nestaly jen vzorníky ornamentů, byly fotografovány na zdi, je důležitá jejich funkce závěsných obrazů, u nichž jako fór visí papírek s barevnou škálou určenou k ladění tisku. Publikace sugeruje čtenáři jeho přítomnost v procesu umělcovy tvorby, jeho rozvíjení nových metod, jeho úvah o realizacích, to znamená, že i kniha zdůrazňuje procesuálnost, chybí jí životopisné či jiné konzervované údaje, jejichž aktuálnost končí vydáním; zdánlivá deníkovost je vytvořena redukcí, kvalitním výběrem ukázek jednotlivých sérií obrazů, kreseb i realizací v architektuře (těm je například věnována celá samostatná výstava probíhající nyní v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze). Právě v architektuře jako by Kvíčalův ornament nabýval zase jiných významů: v červeném provedení bývá velmi erotický, v bílém a stříbrném intelektuálně iritující (obojí nedávno uplatnil v interiérech rekonstruovaného divadla Reduta v Brně).
Stejně jako Kvíčalovy ornamenty, je i katalog na první pohled srozumitelnou, snadno dešifrovatelnou a přitom nenapodobitelnou informací v esteticky vnímané formě. Málokdy se povede, že monografie není pouhým souhrnem, ale představuje přímo znak umělcova díla.