Na výstavě budou představeny nové práce malíře Petra Kvíčaly (nar. 1960),
umělce žijícího a tvořícího v Brně, kde působí také jako pedagog v ateliéru malby
na FaVU VUT. Autor je také znám svými malířskými environmentálními
intervencemi do architektury a spoluprací s výtečnými architekty /např.: stropní
malba v Deutsche Bundesbank v Chemnitzu od arch. Josepa Lluíse Matea,
skleněná stěna polytechniky EPFL v Lausanne od arch Ivana Kolečka či malby ve
slavnostním sále divadla Reduta v Brně od architektonického sdružení DRNH/.
Ve své stati Nejen pro oči, uvedené v Kvíčalově monografii, Tomáš
Pospiszyl umělcovu tvorbu charakterizuje takto: "Kvíčalovo dílo má svou vývojovou
logiku, vnitřní řád a jasné zásady provedení. Ač je to z pohledu jeho dnešní tvorby
přímo neodvoditelné, pro práci Petra Kvíčaly byl rozhodující vztah k přírodě...
Vnitřní řád práce Petra Kvíčaly je dán používáním ornamentálně pojatých linií.
Mezi nejcharakterističtější z nich patří vlnovka - rytmické malířské gesto v čase.
Tyto linie vzájemně kombinuje a komponuje podle předem jasných pravidel či
algoritmů, které ovšem mohou vést k neočekávaným výsledkům."
"Princip opakování a ornament ale nepatří pouze k výtvarnému repertoáru
přírodních národů nebo modernistických malířů poloviny dvacátého století, zcela
samozřejmě je užívají i umělci současní. Petr Kvíčala náleží k autorům, kteří na
přelomu osmdesátých a devadesátých let rehabilitovali ornament jiným způsobem,
než jen navazováním na abstraktní malbu šedesátých let. Inspirace umělců, jakými
jsou David Reed, Sue Williams nebo Karin Davie, je daleko širší, globálnější a
univerzálnější. Zajímají se o principy etnického umění, o kaligrafii nebo o barokní
ornament, současně je vzrušuje městské grafitti a stále vzrůstající možnosti nových
médií. Ornament je pro ně jedna z cest, jak dát současné malbě opodstatnění bez
toho, aniž by se vracelo k ilustrativní naraci. I Petr Kvíčala je rozkročen mezi lidový
architektonický ornament a geometrickou estetiku, která v některých případech
připomíná výtvory počítačového programu. Ornament je ale pro něj nejen
způsobem, jak propojit tyto zdánlivé protiklady, ale především vyjádřením
obecných principů a rytmu okolního světa."
"Na obrazy Petra Kvíčaly je zajímavé dívat se. Přinášejí něco, co nelze, na
rozdíl od určitých projevů konceptuálního umění, popsat slovy. Jsou vnímatelné
zrakem a často výhradně ve fyzické konfrontaci s originálem."
The exhibition shows the work of Czech born artist Petr Kvicala (*1960). He lives and works in Brno, Czech Republic, where he also leads the studio of painting at the Faculty of Fine Art, Brno University of Technology.
He is also well known for his painterly environmental interventions to the architecture as well as for cooperation with architects (e.g. ceiling painting for Deutsche Bundesbank, designed by Josep Lluís Mateo, sliding glass wall at The Polytechnic University EPFL of Lausanne, by architect Ivan Koleček, wall painting in the festival hall at the Reduta theater in Brno)
In his text, printed in Kvíčala's monographic book, Tomas Pospiszyl, an important Czech art critic, has stated that: "Kvíčala's work emanates the logic of development, an orderly inner arrangement and clear rules of execution. Although impossible to fathom from his current output, Petr Kvíčala has been profoundly influenced by his affinity with nature. the orderly inner arrangement of Kvíčala's work is determined by employing lines approached as ornaments. Of these, the undulating line - a rhythmic painterly gesture in time - is featured most often. The lines are combined and composed according to clear pre-determined rules or algorithms which nevertheless may produce unexpected results."
"The principle of using ornament and repetition is not exclusive to the artistic repertory of primitive people or modernist painters from the mid-twentieth century. It is a natural tool of contemporary artists.Petr Kvíčala is one of those who, at the turn of the 1980's and 1990's, reinstated ornament other than by picking up from where abstract painting of the 1960's finished. Inspiration of artists like David Reed, Sue Williams and Karin Davie, is more far-reaching, global and universal. They study the principles of ethnic art, calligraphy or Baroque ornamentation, while being equally attracted to urban graffiti and the increasing possibilities offered by new media. For them, ornament is but one of the ways to substantiate contemporary painting without returning to illustrative narration or modernist purism. Petr Kvíčala also straddles the divide between the ornament of folk architecture and geometrical aesthetics, occasionally evoking the output of computer programming. Ornament is his method of linking apparent contradictions; ornament is his expression of general, vital principles and the rhythm of the world around him."
"The paintings by Petr Kvíčala are interesting to look at. As opposed to some examples of conceptual art, they communicate something hard to describe in words. They can be perceived with the eye and often exclusively in physical confrontation with the original".
La real inaugura exposición con el artista checo Petr Kvicala (Brno, 1960) Kvicala que dirige el estudio de pintura en la Facultad de Bellas Artes de Brno, es reconocido por sus intervenciones pictóricas en espacios arquitectónicos cooperando con Josep Lluís Mateo en el Deutsche Bundesbank o con Ivan Koleček en la Universidad Politécnica de Lausanne. Kvicala inaugura por primera vez en Espana en la galeria de la real con su último trabajo Not for eyes only una serie de la que el crítico de arte checo Tomas Pospiszyl destaca la lógica de su desarrollo. "Las pinturas de Petr interesa verlas, observarlas. En comparación con algunos ejemplos del arte conceptual, sus obras comunican conceptos de difícil descripción con la palabra. Sus pinturas son percibidas por el ojo y a menudo provoca una confrontación física con el original" Inspirado por artistas como David Reed, Sue Williams y Karin Davie que estudian los principios del arte étnico, la caligrafía u ornamentación barroca, atraídos igualmente por graffiti urbano, las obras de Kvicala cabalgan entre el ornamento de la arquitectura popular y la estética geométrica. Kaliopi Chamonikola, crítico de arte, comenta en el texto Eyes Seduction, sobre las pinturas recientes de Petr, el equilibrio entre el caos y el orden. Destacando la seducción de las formas, la pasión por la regla formal del juego pictórico. Y como las formas elementales como las ondas, los cuadrados, las rayas engendran otros dibujos de dibujos.
Nejen pro oči, 2006
Tomáš Pospiszyl
Některé z obrazů, které Petr Kvíčala v říjnu roku 2005 vystavil v brněnské galerii Ars, mohly na diváky působit jako výlet do šedesátých let. Na obrazech se tu objevovaly op-artové vizuální efekty a barevnost, kterou si s uměníma designem šesté dekády spojujeme. Linie na Kvíčalových obrazech se ještě více zgeometrizovaly, zpřesnily, zmnožily a zhoustly. Jejich vzájemná křížení i souběžné putování nutily zrak k neustálému pohybu. Z určité vzdálenosti se paralelní linie měnily v plochy, z jiné se rozpadaly na izolované čáry. Nebylo jasné, co je pozadí a co figura, obrazy působily jako produkt náhody, současně vykazovaly obtížně postižitelný řád a opakování.
Zřejmě by stačilo jen nepatrně posunout podobu Kvíčalových obrazů a zapadly by do některé aktuálně módní
vizuální estetiky, což bychom si nejspíše dobře uvědomili s odstupem několika let, až by začaly vypadat zastarale.
Kvíčalovým obrazům ale módní styl chybí. Naznačený vztah k op-artu coby historickému slohu nás může
vyprovokovat k otázkám: Navazuje Petr Kvíčala na modernismus šedesátých let? Co si počít se skutečností, že již
dvě dekády rozvíjí jeden úzce vymezený způsob malby, který sice neustále variuje, ale v principu stále opakuje?
Kvíčalovo dílo má svou vývojovou logiku, vnitřní řád a jasné zásady provedení. Ač to není z podoby jeho dnešní
tvorby přímo odvoditelné, pro práci Petra Kvíčaly byl rozhodující vztah k přírodě. Na jejím počátku stály pokusy
vyjádřit přírodní principy výtvarnými prostředky. Zvláště ve druhé polovině osmdesátých let byly tyto prostředky
velice neortodoxní. Pro Kvíčalovy tehdejší umělecké aktivity bylo charakteristické volné prolínání různých disciplín:
vytvářel texty inspirované zážitky v krajině a kreslil jednoduché náčrtky polí. Současně působil v několika uskupeních,
která se zabývala minimální a konkrétní hudbou, jejichž produkce byly na pomezí divadelní performance a oživlé
sochařské instalace. Podobně jako u hudební skladby, která se rozvíjí v čase, můžeme i v jeho tehdejších výtvarných
projevech vnímat snahu pracovat s fenomény proměny a času. Lze je chápat jako grafické partitury přírodního dění,
jimiž se pokoušel zachytit neustálé opakování a rytmus přírodních procesů. Abstrahování těchto principů výtvarnými
prostředky vedlo ke vzniku osobitého ornamentalismu, který později uchopil jako vlastní téma své práce. Tyto
ornamenty někdy odkazují k historickým či lidovým ornamentům. Neznamená to, že by snad byly z těchto vzorů
přímo odvozeny, byly však inspirovány podobnými podněty. Vnitřní řád práce Petra Kvíčaly je určen užíváním
ornamentálně pojatých linií. Mezi nejcharakterističtější z nich patří vlnovka - rytmické malířské gesto v čase.
Tyto linie vzájemně kombinuje a komponuje podle předem jasných pravidel či algoritmů, které ovšem mohou vést
k neočekávaným výsledkům.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme mohli Petra Kvíčalu řadit do širšího proudu české postmoderní
malby. Svádět k tomu mohla jasná barevnost jeho obrazů, ohraničování barevných polí a práce s archetypálně
geometrickými prvky. Z dnešního pohledu si tímto obecným zařazením již nemůžeme být tak jisti. Je jasné, že spíše
než o postmoderní citace a symbolický obsah maleb, jež jsou charakteristické například pro malíře z okruhu skupiny
Tvrdohlaví, se Kvíčala zajímal o vlastní možnosti jazyka malby.
Přísný řád, který se u Kvíčaly uplatňuje, se zdá být v rozporu s požadavkem umělecké svobody a kreativity, se
snahou moderního umění neustále posouvat své hranice. Stručně řečeno, Kvíčala nepřichází stále s něčím novým,
co by popíralo tradici umění i předcházející etapy vlastní práce, ale spíše s neustálým opakováním a variováním.
Opakování, ač se to na první pohled nemusí zdát, je jedním ze základních principů moderního umění. Dějiny
umělecké avantgardy dvacátého století jsou plné umělců, kteří se snažili umění vyvázat ze stávajících pravidel,
ale současně pro ně vymýšleli pravidla nová, často striktnější než ta původní. Jako kdyby se umělci osvobozovali
ze starých okovů a současně si vymýšleli pouta ještě dokonalejší, téměř znemožňující jakýkoliv pohyb. Kvíčalovy
uspořádané linie ornamentů mají podobný efekt jako mřížka, která mnohým modernistickým umělcům sloužila
k redukci výtvarného umění na jeho prazáklad, na jeho elementární rovinu. Piet Mondrian, Josef Albers,
Sol LeWitt nebo Agnes Martinová pomocí mřížky vytvářeli nehierarchický obrazový povrch bez odkazů k tradičním
způsobům zobrazování. Obraz tak posouvali do pomyslného "bodu nula", který můžeme cítit i z Kvíčalových
ornamentů, tak často srovnávaných s pravěkým uměním či s uměním přírodních národů. Jak postřehla Rosalind
Kraussová, mřížka je pro výtvarné umělce účinným prostředkem potlačení tradičního jazyka malířství, nutně ale vede
k opakování, které se zdá být v rozporu s tendencí moderního umění stále přicházet s něčím novým. "Jestliže tvrdím,
že mřížka tyto umělce odsuzuje nikoliv k originalitě, ale k opakování, nenaznačuji tím negativní hodnocení jejich
práce. Místo toho se chci soustředit na dvojici termínů - originalita a opakování - a podívat se na tento pár
bez předsudků. Z pohledu našeho zkoumání se tyto termíny zdají být propojeny v jakémsi společném
esteticko-hospodárném uspořádání, jsou nezávislé a současně se vzájemně podporují, a to přestože jeden
z nich - originalita - je ceněn, kdežto ten druhý - opakování, kopírování nebo duplikace - má špatnou pověst." Kraussová dochází k závěru, že originalita a opakování spolu úzce souvisejí, jsou vzájemně neoddělitelné a z nezaujatého pohledu mají pro umění dvacátého století stejnou hodnotu a stejnou důležitost. Podobně jako
opakování si v českém prostředí určitě zaslouží rehabilitaci pojem dekorativní, který tu bývá chápán převážně
negativně. Přitom dva z největších českých umělců dvacátého století, Alfons Mucha a František Kupka,
se každý po svém s problémem dekorativnosti vyrovnávali a dokázali ji proměnit v hlavní hodnotu své práce.
Princip opakování a používání ornamentu ale nepatří pouze k výtvarnému repertoáru přírodních národů nebo
modernistických malířů poloviny dvacátého století. Zcela samozřejmě je užívají i umělci současní. Nejde přitom jen
o veterány op-artu či minimalismu, kterým se, jako například Bridget Rileyové, daří nacházet stále nové cesty pro
současné abstraktní malířství. Petr Kvíčala náleží k autorům, kteří na přelomu osmdesátých a devadesátých let
rehabilitovali ornament jiným způsobem než jen navazováním na abstraktní malbu šedesátých let. Inspirace umělců,
jakými jsou David Reed, Sue Williamsová nebo Karin Davieová, je daleko širší, globálnější a univerzálnější. Zajímají
se o principy etnického umění, o kaligrafii nebo o barokní ornament, současně je vzrušuje městské grafitti a stále
vzrůstající možnosti nových médií. Ornament je pro ně jedna z cest, jak dát současné malbě opodstatnění bez toho,
aby se vraceli k ilustrativní naraci nebo k modernistickému purismu. I Petr Kvíčala je podobně rozkročen mezi lidový
architektonický ornament a geometrickou estetiku, která někdy připomíná výtvory počítačového programu.
Ornament je pro něj způsobem, jak tyto zdánlivé protiklady propojit, ornament mu je vyjádřením obecných životních
principů a rytmů okolního světa.
Petr Kvíčala se také, aniž by si toho mnoho kritiků či kurátorů všimlo, podílí na dlouhodobě probíhající rehabilitaci
závěsného obrazu. Přes touhu experimentovat a zkoušet nové postupy se nakonec vždy přesvědčuje,
že nejvhodnějším materiálem pro něj zůstává malířské plátno a akrylové barvy. Propracoval se k definici obrazu
redukovaného na svou esenci - je to něco, co je zprostředkováno pomocí zraku, dokáže nám přinést optické
uspokojení a současně i racionální libost ze skladby toho, co vidíme. Na obrazy Petra Kvíčaly je zajímavé dívat se.
Přinášejí něco, co nelze, na rozdíl od určitých projevů konceptuálního umění, popsat slovy. Jsou vnímatelné zrakem
a často výhradně ve fyzické konfrontaci s originálem. Obrazům Petra Kvíčaly chybí tradiční narativita, příběhový
obsah a emocionální sebevyjádření, ale jsou nadány obecnými výtvarnými kvalitami a neomezenými možnostmi
dalšího rozvoje. Kdybychom ho podezřívali ze škodolibosti, mohlo by se zdát, že posledních dvacet let tvrdohlavě demonstruje,
jak lze pouze pomocí vlnovek malovat obrazy bez příběhu. Kvíčala ale může být snadno dezinterpretován i z opačného úhlu pohledu.
V jeho obrazech totiž nejde jen o čistě formální abstrakci. Ornament pro něj zrcadlí i vyšší přírodní, či dokonce kosmický řád. Je to univerzální princip,
který spojuje současnost a minulost, vysoké a nízké, přírodní i lidské.
Not For Eyes Only, 2006
Tomáš Pospiszyl
Some of the paintings that Petr Kvíčala had on show in the Brno ARS Gallery in October 2005 may have struck the viewers
as something of a trip through a time-warp to the 1960's. The works were rich in op-art visual effects and colour schemes
usually attributed to the art and design from that decade. Kvíčala's lines became pronouncedly geometric and increasingly
precise, numerous and dense and whether intersecting or running in parallel, they kept the eye permanently occupied.
When viewed from a particular distance some of the parallel lines merged into surfaces, while others split into isolated lines.
The difference between the background and the figure was blurred, the paintings had the air of a randomly produced work
while exhibiting an impulpable sense of orderly arrangement and repetition. The suggested relationship with op-art may raise
the following questions: Are the works by Petr Kvíčala a continuation of the line stemming from 1960's modernism? How can
we come to terms with the fact that for over two decades he has been exploring a narrowly delineated method of painting
which, while permanently varied, in principle is continuously repeated?
Kvíčala's work evinces the logic of development, an orderly inner arrangement and clear rules of execution. Although this is
impossible to see in his current output, Petr Kvíčala has been profoundly influenced by his affinity with nature. His beginnings
were punctuated by attempts to express nature's principles using the medium of visual art but in the second half of the
1980's the artistic means employed became extremely unorthodox. His creative aspirations from that period were typified by
the limitless merging of various disciplines: he created texts inspired by what he had experienced in the landscape and drew
simple sketches of fields. At the same time, he was a member of several ensembles dabbling in minimalist music and musique
concrete whose productions crossed the boundary between theatrical performance and animated sculptural installations. Just
as a musical composition develops with time, so his visual output from that period revealed an effort to investigate the
phenomena of transformation and time. It can in fact be approached as graphic sheet music for the events in nature through
which he hoped to capture the continual repetition and rhythm of natural processes. An abstraction of these principles, using
the medium of visual art, gelled into an original variant of ornamental art which he later adopted as the staple theme of his
work. Occasionally, the ornaments are informed by, without being derivative of, historical or folk patterns used
as pure inspiration. The orderly inner arrangement of Kvíčala's work is determined by employing lines approached as
ornaments. Of these, the undulating line - a rhythmic painterly gesture in time -is featured most often. The lines are combined
and composed according to clear pre-determined rules or algorithms which nevertheless may produce unexpected results.
At the turn of the 1980's and 1990's, Petr Kvíčala's work seemed to display an affinity with the broad stream
of post-modernist Czech painting as hinted at by the clear colours of his paintings, which enclosed colour surfaces
within boundaries and used archetypal-geometric elements. Today, such a general classification is less justifiable.
Obviously, rather than making post-modernist quotations and providing a symbolic content to the paintings, so characteristic
for the painters from the circle of the Tvrdohlaví group, Kvíčala was more interested in probing the possibilities of the painting
medium itself.
The strict order that Kvíčala consistently adheres to seems to contradict the call for artistic freedom and creativity and
the aspirations of modern art to permanently push back the boundary. In brief, Kvíčala does not offer unending novelties
that would disregard artistic tradition and the previous phases of his work, but instead he offers perpetual repetition and
variation. Although it might not be obvious at first glance, repetition is one of the fundamental principles of modern art.
The history of twentieth century avant-garde art abounds with artists trying to liberate art from the yoke of the existing rules,
simultaneously conceiving new sets of rules, often more restrictive than the preceding ones. Once the artists had shattered
their fetters they immediately started inventing manacles even more sophisticated, rendering any movement impossible.
Kvíčala's ordered lines of ornaments produce an effect similar to the grid, a concept which helped many modernist artists
reduce visual art to its original foundation, its elementary level. Piet Mondrian, Josef Albers, Sol LeWitt or Agnes Martin used
the grid to create a non-hierarchical pictorial surface without reference to traditional methods of depiction. The painting was
thus brought back to "square one" which is also perceivable in Kvíčala's ornaments, often compared to prehistoric or primitive
art. Rosalind Krauss noticed that, for visual artists, the grid is a means of suppressing the traditional vocabulary of painting,
although it is bound to lead them to repetition which seems to be contradictory to the trend of modern art to come up with
something new every time. "But in saying that the grid condemns these artists not to originality but to repetition, I am not
suggesting a negative description of their work. I am trying instead to focus on a pair of terms - originality and repetition -
and to look at their coupling without prejudice; for in the instance we are examining, these two terms seem bound together
in a kind of aesthetic economy, interdependent and mutually sustaining, although the one - originality - is the valorized term
and the other - repetition or copy or reduplication - is discredited."2 Krauss concludes that originality and repetition
are closely related, are mutually inseparable and, if looked upon without prejudice, are of the same value and importance
for twentieth-century art.
The principle of using ornament and repetition is not exclusive to the artistic repertory of primitive people or modernist
painters from the mid-twentieth century. It is a natural tool of contemporary artists. They need not necessarily be veterans
of op-art or minimalism, such as Bridget Riley, who successfully continues to conceive of new ways for contemporary abstract
art. Petr Kvíčala is one of those who, at the turn of the 1980's and 1990's, reinstated ornament in a way other than by picking
up where abstract painting of the 1960's had left off. Inspiration of artists like David Reed, Sue Williams and Karin Davie, is
more far-reaching, global and universal. They study the principles of ethnic art, calligraphy or Baroque ornamentation, while
being equally attracted to urban graffiti and the increasing possibilities offered by new media. For them, ornament is but one
of the ways to substantiate contemporary painting without returning to illustrative narration or modernist purism. Petr Kvíčala
also straddles the divide between the ornament of folk architecture and geometrical aesthetics, occasionally evoking
the output of computer programming. Ornament is his method of linking apparent contradictions; ornament is his expression
of general, vital principles and the rhythm of the world around him.
Escaping the eye of many an art critic or curator Petr Kvíčala contributes to the continuing rehabilitation of the hung painting.
Regardless of his passion for experiment and testing new procedures he always finds canvas and acrylic paints to be his
most suitable material. He worked his way to reducing a painting to its essentials - it is something communicated through
the eye, capable of providing visual pleasure and, at the same time, rational satisfaction from the composition of what we
observe. The paintings by Petr Kvíčala are interesting to look at. As opposed to some examples of conceptual art, they
communicate something hard to describe in words. They can be perceived with the eye and often exclusively in physical
confrontation with the original. Although lacking in traditional narration, story content and emotional self-expression, his works
are endowed with painterly qualities and unlimited future potential. If we believed him to be malicious, he might have seemed,
for over the last twenty years, to have been stubbornly demonstrating how to make paintings telling no tale using only
undulating lines. Kvíčala is also easy to be misinterpreted from a different angle of view. However, his paintings are not just
pure formal abstraction. His ornament is a reflection of a higher, or even a cosmic, order. It is a universal principle unifying
the present and the past, the high and the low, the natural and the human.
Not For Eyes Only, 2006
Tomáš Pospiszyl
Algunas de las pinturas que Petr Kvicala nos ha ensenado recientemente, nos sugieren un viaje a través del tiempo, de un tiempo distorsionado que nos remite a 1960, en las que las obras eran ricas en efectos visuales y esquemas de colores, aspectos atribuidos al arte y diseno. Las líneas de Kvicala se vuelven pronunciadamente geométricas y cada vez más precisas, numerosas y densas y ya se crucen o vayan en paralelo, mantienen el ojo permanentemente ocupado. Cuando las ves desde una distancia concreta, alguna de las líneas paralelas se funden en una superficie, mientras que otras se rompen en líneas aisladas. La diferencia entre el fondo y la figura desaparece, las pinturas parecen haber salido al azar mientras exhiben un, difícil de ver, sentido del orden, la disposición y la repetición.
La sugerida relación con op-art puede suscitar las siguientes preguntas: ?Es la obra de Petr Kvicala una continuación de la línea del modernismo de 1960? ?Cómo podemos llegar a entender que, por más de dos décadas, él ha estado explorando un método de delineación de la pintura, el cual, aunque permanentemente variable, en principio está continuamente repetido?
El trabajo de Kvicala emana la lógica del desarrollo, un orden interno y normas claras de ejecución. Aunque es imposible penetrar en su actual estado, Petr Kvicala ha estado profundamente influenciado por su afinidad con la naturaleza. Sus principios fueron apuntalados por intentos de expresar los principios de la naturaleza usando el arte visual como medio, pero durante la segunda mitad de 1980 los utensilios artísticos se volvieron extremadamente poco ortodoxos. Sus aspiraciones creativas de este período fueron tipificadas por su ilimitada fusión de varias disciplinas: creó textos inspirados por sus experiencias en la tierra y dibujó simples esquemas de campos labrados. Al mismo tiempo, fue miembro de distintas asambleas de música minimalista y música cuyas producciones cruzaron el límite entre la performance teatral y las instalaciones esculturales animadas. Así como una composición musical se desarrolla a través del tiempo, su impacto visual de este período revela un esfuerzo de investigación del fenómeno de la transformación y el tiempo. Puede, de hecho, ser entendido como una partitura musical para los hechos naturales a través de los cuales él esperaba capturar la continua repetición y ritmo de los procesos naturales. Una abstracción de estos principios, usando el medio del arte visual, derivó en una original variante del arte decorativo, el cual más tarde adoptó en su obra. Ocasionalmente, los ornamentos se impregnan de patrones históricos o populares usados como inspiración pura pero sin llegar a ser un derivado de ellos. El ordenamiento interno de la obra de Kvicala se determina empleando las líneas juntas como decoración. De éstos, la línea ondulada es un gesto rítmico que el tiempo ofrece lo más a menudo posible. Las líneas se combinan y se componen según las reglas o los algoritmos predeterminados definidos que, sin embargo, pueden producir resultados inesperados.
De la década de los 80 a los 90, la obra de Petr Kvicala parecía tener una afinidad con la corriente de pintores checos post-modernistas, como se puede intuir por los claros colores de sus pinturas, que incluyen superficies de colores dentro de límites y de elementos arquetípico-geométricos usados.
Hoy, esta clasificación tan general es menos justificable. Obviamente, más que elaborar citas post-modernistas y abastecer de un contenido simbólico a las pinturas, tan característico de los pintores del círculo de Tvrdohlaví, Kvicala estaba más interesado en sondear las posibilidades de la pintura en sí misma.
El estricto orden al que Kvicala se adhiere consistentemente parece contradecir la llamada a la libertad artística y a la creatividad y a las aspiraciones de arte moderno de empujar permanentemente más allá de los límites. En resumen, Kvicala no ofrece novedades interminables que rompen la tradición artística y de fases previas de su trabajo, sino que ofrece perpetua repetición y variación. A pesar de que puede no ser obvio a primera vista, la repetición es uno de los principios fundamentales del arte moderno. La historia del arte vanguardista del siglo XX está desbordada con artistas que intentan liberar el arte del yugo de las reglas existentes, concibiendo simultáneamente nuevos sistemas de reglas, a menudo más restrictivos que el anterior. Una vez los artistas rompieron sus lazos empezaron inmediatamente a inventar sistemas más sofisticados de restricción haciendo cualquier movimiento imposible.
Las líneas ordenadas de la decoración de Kvicala producen un efecto similar a una rejilla, un concepto que ayudó a muchos artistas modernistas a reducir el arte visual a su origen. Piet Mondrian, Joseph Albers, Sol Le Witt o Agnes Martin usan la rejilla para crear una superficie ilustrada no jerárquica sin referirse a métodos tradicionales de pintura. La pintura fue traída de nuevo a "cuadrado único" lo cual es perceptible en la obra de Kvicala, frecuentemente comparada con el arte prehistórico o primitivo. Rosalind Krauss notó que, para los artistas visuales, la rejilla significa la supresión del vocabulario tradicional de la pintura, aunque está limitada para conducirlos a la repetición que parece ser contradictoria a la tendencia del arte moderno de venir para llegar. Rosalind Krauss notó que, para los artistas visuales, la rejilla significa la supresión del vocabulario tradicional de la pintura, aunque está limitada para conducirlos a la repetición, que parece ser contradictoria a la tendencia del arte moderno de tener algo siempre nuevo. "Habiendo dicho esto la rejilla condena a estos artistas, no a la originalidad, pero sí a la repetición, no estoy sugiriendo una descripción negativa de su trabajo. Estoy intentando en vez de centrarme en un par de términos- originalidad y repetición- y mirar de acoplarlo sin prejuicios; dentro del caso que estamos examinando, estos dos términos nos parecen juntarse en un tipo de economía estética, interdependiente y mutuamente sostenida, aunque la -originalidad- sea el término valorado y el otro-repetición o copia o reduplicación- es poco valorado" Klauss concluye que la originalidad y la repetición están estrechamente relacionadas, son mutuamente inseparables y, si lo miramos sin prejuicios, tienen el mismo valor e importancia para el arte del siglo XX. El principio de usar decoración y repetición no son exclusivos del repertorio artístico de los pintores modernistas de mitad del siglo XX o de la gente primitiva. Es una herramienta natural de los artistas contemporáneos. Ellos no necesitan ser veteranos del op-art minimalista, como Bridget Riley, quien continúa con éxito concibiendo nuevas maneras del arte abstracto contemporáneo.
Petr Kvicala es uno de los que, de los 80 a los 90, reinstalaron el ornamento en lugar de escoger a pintura abstracta de los 60. La inspiración de los artistas de la talla de David Reed, Sue Williams o Karin Davie, es más expansiva, global y universal. Ellos estudian los principios del arte étnico, caligrafía u ornamentación barroca, a la vez se sienten atraídos por el graffiti urbano y a las posibilidades que ofrecen las nuevas tecnologías. Para ellos, la decoración es sólo una manera de mantener el arte contemporáneo sin volver a la ilustrativa narración o al purismo modernista. Petr Kvicala también siente la división entre el ornamento de la arquitectura popular y la estética geométrica, evocando de vez en cuando la salida de la programación del ordenador. La ornamentación es la manera de unir aparentes contradicciones; ornamentos es su expresión en general, principios vitales y el ritmo del mundo a su alrededor.
Petr Kvicala escapa de la mirada del crítico de arte en su continua rehabilitación de la pintura colgada. A pesar de su pasión por experimentar y probar nuevos procedimientos siempre encuentra lienzos y pinturas acrílicas como materiales idóneos. Él trabaja a su manera reduciendo la pintura a lo esencial- es algo que se transmite por la mirada, capaz de provocar placer visual y, al mismo tiempo, satisfacción racional de la composición observada. La pintura de Petr Kvicala es interesante a la vista. Como oposición a algunos ejemplos de arte conceptual, ellos comunican algo difícil de describir con palabras. Pueden ser percibidos con la vista y a veces exclusivamente en confrontación física con el original. Aunque carecen de narración tradicional, la historia contenida y al auto expresión emocional, su trabajo está dotado de cualidades y potencial ilimitado. Si creímos que era un ser malvado, puede haber parecido que los últimos 20 anos estaba demostrando obstinadamente cómo pintar sin contar historias usando sólo líneas onduladas. Kvicala es también fácilmente mal interpretable, dependiendo del punto de mira. De todas maneras su obra no es sólo pura abstracción formal. Su ornamentación es un reflejo de un alto orden cósmico. Es un principio universal que unifica presente y pasado, lo alto y lo bajo, lo natural y lo humano.
Svádění očí, 2007
Kaliopi Chamonikola
Kvíčala je svým tématem ornamentu široce rozkročen. Někdy je považován za formálního dekorativistu a skutečně se na první pohled může zdát, že je to jen hedonistická, svůdná, formální hra malíře, mělká, estetická pastva pro oči. Tím by se dalo skončit. Půvab jeho tvorby (vedle zmíněných kvalit) nicméně spočívá v tom, že tato malba má řadu možností nejrůznějších výkladů, i když to nemusí být apriori programovým cílem autora. Kvíčalovy obrazy otevírají hlubší možnosti interpretace - odkazují kupř. ke skrytým řádům v přírodě.
Vynikající rakouský fyzik Erwin Schrodinger ve své knize Co je život říká, že "fundamentální vlastností života je vytvářet stále větší řád a zdánlivě nepravděpodobná uspořádání věcí, zatímco druhá věta termodynamická tvrdí, že když se věci ponechají samy o sobě, mají tendenci skončit v nejpravděpodobnějším stavu neuspořádaného zmatku."
Kvíčalovy obrazy z poslední doby se pohybují někde na hraně chaosu a řádu. Když sledujeme šachovnicový posun horizontálního rastru hladiny jeho obrazů nebo fragment ornamentální struktury skryté posunem měřítka do zdánlivé nečitelnosti, přistupujeme na umělcovu hru na svádění (Jean Baudrillard). Svůdnost formy, vášeň pro formální herní pravidlo malby, skrývá určitý paradox. Vlastně nemůžeme mluvit o obsahu, námětu nebo syžetu obrazů. Ale některé obrazy z cyklu Jen pro tvé oči jsou kupř. nápadně podobné grafikám, algoritmům ze simulovaných počítačových evolučních procesů. Jiné připomenou stacionární Turingovy obrazce, simulace celulárních automatů.
Svádění pruhů, obrazců na těle tygra nebo geparda je estetická forma, kterou obdivujeme, ale v přírodě nemá s kategorií estetiky nic společného - pro některé živočišné druhy představuje dokonce velké nebezpečí. Estetiku v přírodě můžeme najít i tam, kde bychom to patrně nejméně čekali. S použitím moderního rastrovacího mikroskopu např. nechybí estetická přitažlivost nádherné molekulární struktuře viru slintavky a kulhavky, zhouby chovatelů dobytka. Patrně něco podobného mohl mít na mysli také Tomáš Pospiszyl, když poznamenal, že: "Podnětem k tvorbě ornamentu není touha zobrazovat přírodu, ale vůle pochopit ji a vytvořit abstraktní geometrický řád, z přírody odvozený. Podobně i Kvíčalovo tvrdohlavé zkoumání ornamentu můžeme chápat jako snahu po rozkrytí možností výtvarného umění v jeho nejkoncentrovanější formě."
Možná to bude troufalé, ale přeloženo do vědeckého jazyka, mohli bychom za tématem Kvíčalových obrazů vidět to, co věda vyjadřuje pojmem komplexita: "Komplexita je studium chování makroskopických souborů jednoduchých jednotek (např. atomů, molekut, bitů, neuronů), které jsou vybaveny předpoklady vyvíjet se v čase." Komplexita se v přírodě objevuje na mnoha úrovních a vytváří obrazce v obrazcích a nekonečné vrstvy vzorů. Přeloženo výtvarného jazyka Kvíčalovy malby, namísto atomů, molekul atd. jsou to linie, barva, tvar - tedy elementární výtvarné prostředky v jejich časotvorné dimenzi. Jinými slovy Kvíčalův charakteristický a nezaměnitelný formální slovník - vnovky, čtverce, pruhy apod. je to, co vytváří, generuje další obrazy obrazů.
Eyes Seduction, 2007
Kaliopi Chamonikola
Kvíčala's theme of an ornament takes broad steps. Sometimes he is considered to represent a formal decorativist and truly at the first sight it might appear that it is not much more than a hedonistic seductive game of a painter. Mere shallow aesthetic joy aimed at one's eyes only. And here one might finish.
However, the charm of his work (besides the already mentioned qualities) lies in the very fact that the painting possesses a wide range of possibilities for further interpretation even though this might not be the preliminary objective of the author. Kvičala's paintings open up a much deeper interpretational choice. They make references for example to hidden orders of nature.
An exceptional Austrian physicist Erwin Schrodinger in his book What is Life writes that 'to create exceedingly larger order and seemingly unlikely orders of things is a fundamental quality of life while the second sentence on thermodynamics states that things, once left to themselves tend to end up in the most likely state of ordered confusion.'
Kvíčala's recent paintings balance on the edge of chaos and order. When we follow the chess-like move of horizontal raster of the surface of his paintings of the fragment of their ornamental structure hidden through the shift in the dimension ratio into seeming illegibility, we accept the artist's game of seduction (Jean Baudrillard). The seduction of form, passion for formal game rule of painting - all of those hide certain paradoxes. We cannot not mention the content, the theme or the plot of paintings. But some of the paintings of the For your Eyes Only bear resemblance to computer graphics and algorithms of simulated computer-evolved processes. Others resemble stationary pictures of Turing - simulations of cellular automats.
The seduction of stripes and shapes on the body of tiger or gepard is an aesthetic form we admire although in the natural environment it has nothing in common with the category of aesthetics. It even represents great danger to some species. Aesthetics in natural environment may be found everywhere where we would least be willing to expect it. Through use of modern raster microscope even the beautiful molecular structure of the virus of the foot and mouth disease - a disaster for cattle breeders - does not lack aesthetic attraction.
It must have been something along those lines Tomáš Pospiszyl had in mind when he noted that: 'It is not the desire to picture nature that initiates the creation of an ornament. It is the will to understand nature and to create an abstract a geometric order derived from it. Similarly Kvíčala's stubborn observation of an ornament might be understood as an attempt to uncover the possibilities of visual art in its most concentrated form.'
It might be too daring but translated into the language of science we might consider the theme of Kvíčala's paintings to be the very issue expressed by science through the notion of a complexity. 'Theory of complexity refers to a study of behaviour of microscopic sets o simple units (such as atoms, molecules, bits, neurons) endowed by the quality to evolve in time.'
Complexities appear in natural environment at many levels and they create pictures within pictures and an infinite number of layers of patterns.
Thus, translated back into the language of art, Kvíčala's paintings - lines, colours and shapes - replace atoms and molecules. They therefore represent elementary artistic means in their time-creating dimension.
In other words, Kvíčala's characteristic and unique formal terminology - waves, squares, stripes and shapes of similar nature - is the substance of what creates, generates other pictures of pictures.
Eyes Seduction, 2007
Kaliopi Chamonikola
El tema decorativo de Kvícala ha dado grandes pasos. A veces ha sido considerado como un decorador convencional y, a primera vista, puede parecer que no es más que el seductor juego hedonista de un pintor. La alegría estética tiene como objetivo sólo sus ojos. De cualquier manera, el encanto de su trabajo se basa en el hecho de que sus pinturas poseen un amplio espectro de posibilidades de interpretación, a pesar de que éste no sea el objetivo del autor.
La pintura de Kvicala se abre a una profunda y variada interpretación. Su pintura hace referencia por ejemplo a escondidas órdenes de la naturaleza.
Un físico austriaco excepcional, Erwin Schrodinger, en su libro Que es la vida escribió que "crear un orden excesivamente grande y un orden aparentemente inverosímil de cosas es una calidad fundamental de la vida mientras que el segundo principio de la termodinámica indica que las cosas, dejadas sin control, tienden a terminar en el mayor estado de confusión".
La reciente obra de Kvicala mantiene el equilibrio en el abismo entre el caos y el orden. Cuando seguimos el movimiento tipo ajedrez de la trama horizontal de la superficie de los fragmentos de la estructura decorativa de sus pinturas, ocultada a través del cambio de la dimensión del conciente a la parecida ilegibilidad, aceptamos el juego de seducción del artista (Jean Baudrillard).
La seducción de la forma, la pasión por el juego formal de las normas de la pintura, oculta ciertas paradojas. No podemos mencionar el contenido, el tema o la trama de las pinturas. Pero algunas de las pinturas de "For your Eyes only" guardan cierto parecido con los gráficos y algoritmos de las simulaciones de los procesos desarrollados por los ordenadores. Otros se parecen a cuadros inmóviles de Turing- simulaciones de autómatas celulares.
La seducción de rayas y formas en el cuerpo de un tigre o leopardo es una forma estética que admiramos, en el ambiente natural puede ser encontrada por todas partes donde menos esperamos encontrarlo.
A través de los modernos microscopios incluso la bella estructura molecular del virus de la fiebre aftosa no carece de atracción estética.
Debió ser algo parecido a lo mencionado que Tomas Pospizyl tenía en mente cuando mencionó que "no es el deseo de retratar la naturaleza que inicia la creación de la ornamentación. Es la voluntad de entender la naturaleza y crear un orden geométrico abstracto derivado de ella. De igual manera la observación obstinada de Kvicala al detalle puede ser entendido como un intento de arte visual en su forma más concentrada".
Puede ser demasiado atrevido pero traducido al lenguaje de la ciencia se puede considerar el tema de las pinturas de Kvicala como la expresión máxima de la ciencia a través de la noción de complejidad. "La teoría de la complejidad se refiere a un estudio o de los sistemas microscópicos (tales como átomos, moléculas, pedacitos, neuronas) dotadas de la cualidad de evolucionar a través del tiempo.
La complejidad aparece en el medio natural en distintos niveles y crean pinturas dentro de pinturas y una infinidad de capas de patrones.
Todo esto, traducido al lenguaje del arte, a las pinturas de Kvicala -líneas, colores y formas- reemplaza átomos y moléculas. Representan pues, significados artísticos elementales en su dimensión creadora.
En otras palabras, la característica de Kvicala y su terminología única y formal-olas, cuadrados, líneas y sombras de similar naturaleza- es la sustancia de lo que crea, genera otra pintura de otras pinturas.