Wannieck Gallery Brno
17.4. - 7.9.2008, kurátor Tomáš Pospiszyl
Výstava malířské tvorby Petra Kvíčaly od současných prací až k autorovým počátkům.
Petr Kvíčala: Vlny
1986 - 2008
Malíř Petr Kvíčala (*1960) se od poloviny osmdesátých let zabývá ornamentem. Základem jeho výtvarného
jazyka jsou rytmicky se opakující linie, nejčastěji vlnovky, lomené linie či smyčkové linie. Dlouhodobě
a systematicky je nejrůznějším způsobem kombinuje, zmnožuje, překrývá a vrství. Opakování linií a barevných
ploch odkazuje k pravěkému umění a lidovému ornamentu, současně i ke klasické moderně a současné abstrakci.
Neustále hledá a rozvíjí cesty svého uměleckého programu. V poslední době se zajímá o optické efekty
opakujících se geometrických vzorců a barev. Obrazy Petra Kvíčaly se žánrově pohybují od procesuální malby
přes monochromy až po malířské instalace.
Výstava je uspořádána chronologicky ? od současných prací se vrací zpět v čase k autorovým počátkům.
Až na výjimky se soustřeďuje na malířskou tvorbu, ačkoliv autor působí i na poli architektury a designu.
Jeho obrazy většinou nepotřebují dlouhé komentáře ? užité principy snadno odhalíme sami. Pozorování
Kvíčalových obrazů nám přináší poznání i estetickou libost, mohou v nás vyvolat stavy podobné meditaci
nebo naopak nervovému rozrušení. Všechny je spojuje jednotný konceptuální přístup. Tuto jednotu užitých
uměleckých principů si nejlépe uvědomíme v konfrontaci s velkým množstvím obrazů, k čemuž je tato retrospektiva
unikátní příležitostí.
Dogon
2007
Aktuální práce Petra Kvíčaly pracují s autorovým obvyklým repertoárem liniových ornamentů. Kombinuje vlnovky, lomené
linky a smyčky. Zvláštního optického efektu je dosaženo mnohočetným opakováním tenkých paralelních linií
základních ornamentů a úmyslně potlačenou barevností, která se spoléhá na jednoduchý rytmus dvou nebo tří barev.
Zvláštní pozornost je věnována drobným odchylkám a ?chybám? od užitého řádu. Ty slouží jako další, improvizovaná
rovina rytmizace obrazů, ale vnímat je můžeme i jako zobecnění přírodních i lidských reakcí na změny prostředí.
Zemitá barevnost i název cyklu odkazují ke Kvíčalově cestě do severní Afriky.
Jen pro tvé oči, Nejen pro oči
2005 - 2007
Cyklus obrazů Jen pro tvé oči je charakterizován výraznými optickými efekty, jež způsobují paralelní úzké linie.
Červenobílé obrazy s lomenými liniemi působí na diváka až agresivním dojmem. Měníme-li svou vzdálenost od obrazu,
můžeme dosáhnout různých efektů a obraz vnímat na několik různých způsobů. Naopak modré, s vlnovkami pracující obrazy
evokují třpyt a pohyb vodní hladiny. Kvíčala se v tomto cyklu blíží některým principům op-artu. Série s názvem
Nejen pro oči si z těchto vibrujících obrazových ploch vybírá jen prázdné prostory mezi liniemi. Umělec barevně
zdůraznil místa, kudy nejsou vedené žádné ornamenty. Vznikají tak mapy náhodných shluků teritorií prázdnoty.
Watermelon, Cut Ceiling Dance
2004
Vystavené kartony sloužily jako přípravné práce pro nástropní malbu pro budovu Deutsche Bundesbank v Chemnitz,
jejímž autorem je španělský architekt Josep Lluís Mateo. Malba, stejně jako karton, mají celkovou plochu 150
čtverečních metrů. Aby dokázal vytvořit podobně velké vlnovky, musel Kvíčala pracovat s uhlem upevněným na násadě.
?Vlny takové velikosti není možné normálním způsobem nakreslit, protože jejich rozměr přesahuje přirozené fyzické
možnosti člověka?, upřesňuje autor. Do práce tak bylo zapojené celé tělo umělce, pohyb po kartonech se podobal tanci.
K finální realizaci se váže i řada dalších studijních obrazů.
Zig-zag
2002 - 2004
Série byla podnícena experimenty s paralelně uspořádanými liniemi. Ornament, který Kvíčala nazývá ?cimbuří? ?
rovná linie zalomená do pravých úhlů, vždy dva na stejnou stranu ? vytváří škálu optických efektů. Z pohledu
z boku vytváří tzv. silniční efekt ? vnímáme více hranice pravidelně lomených zig-zag linií než jejich strukturu.
Z pohledu zepředu se tento efekt ztrácí a vidíme opět cimbuří. Kvíčala postupně zkoušel různé rozestupy linií,
jejich odlišné šířky, vynechával některé prvky ornamentu. Nakonec zapojil kombinace barev a začal zvětšovat formáty obrazů.
V některých případech se mu podařilo dosáhnout rovnováhy, kdy současně vnímáme několik různých možností čtení obrazu.
Makarony
2003 - 2004
Na první pohled marginální a nepočetná série obrazů Kvíčalovi sloužila jako návrat k subjektivní malířské linii
a formální volnosti. Jednotlivá plátna nejsou produktem přísného plánu, ale jsou spíše improvizací. Obrazy vznikaly tak,
že na autor na formátu nejprve vyznačil několik málo základních linií, které postupně a na základě proměnlivých kritérií
doplnil dalšími. Velkou roli tu hraje náhoda, jednotlivé linie podobně jako hudebníci reagují na ty ostatní. Teprve později
si autor uvědomil, že výsledné obrazy připomínají prehistorické malby vytvářené vyrýváním do vlhkých hliněných stěn jeskyní,
kterým se odborně říká makarónové petroglyfy.
Memory
2001 - 2003
Cyklus vypadá jako slovník Kvíčalových základních ornamentů, který se neustále zahušťuje. Klíčem k obrazům je poznání,
že malíř nevytvářel ornamenty bílou barvou na červené pozadí, ale vymezoval je pomocí červené barvy. Linie jsou tak
definovány negativně, svým prázdným, barvou nevyplněným tvarem. Podobně i v naší paměti existují některé vzpomínky jen
jako zapomenuté prázdné plochy. Z okrajů této prázdnoty je však dokážeme zpětně rekonstruovat. Zvyšující se hustota bílých
ornamentů na obrazech vede k tomu, že červené pozadí začněme postupně vnímat jako vystupující tvary. Pozadí a figura si
vymění svá místa a červené útvary formují síť náhodných ornamentálních prvků.
Tenké linie
1998 - 2000
Práce se širokými liniemi Kvíčalu dovedly k opačnému extrému: začal pomocí bílé barvy ztenčovat ornamentální linie
až na samou hranici technických možností tradiční malby. V nejextrémnějších případech jsou tenčí než jeden milimetr.
Je podstatné, že barevné linie vznikly vymezením okolní bílou barvou. Dokonaleji se tak propojily se svým pozadím.
Účinek neuvěřitelně pracných maleb se pohybuje mezi údivem nad umělcovou trpělivou soustředěností až po uvolňující
pocit prázdnoty, kterou jako energií nabité siločáry protínají jednotlivé linie. Ty probíhají v paralelních vlnách,
které spolu svírají vzájemný úhel šedesát stupňů.
Červená, modrá, žlutá
1997 - 2004
Na přelomu tisíciletí Kvíčala opakovaně experimentoval se skladebnými možnostmi základních liniových ornamentů.
Vlny, lomené linie a další elementy různých frekvencí, velikosti a měřítka překrýval ve škále rozdílných hustot.
Využíval lazurního krytí jednotlivých vrstev, zajímal se o zvětšené detaily rozsáhlejších ornamentálních skladeb.
Některé z obrazů začal zvětšovat do monumentálního měřítka, které reagovalo na architektonické prostředí, ve kterém
byly vystaveny. Série našla své vyvrcholení na výstavě v Malé dvoraně Veletržního paláce v Praze. Jako podkladu začal
někdy používat zlatou, světlo reflektující barvu.
Bílé monochromy
1996 - 1997
Cyklus bílých monochromů má základ v osobité malířské performanci. K rozlišení jednotlivých ornamentálních linií
Kvíčala nepoužíval různé barvy, ale pracoval pouze s neutrální bílou. V nanášení barvy na plátno chtěl pokračovat
tak dlouho, dokud nebude stejnoměrně bílé jako před začátkem malování, a naplnit tak jakousi rituální očistu prázdnotou.
Ale i bílá barva v sobe nese stopy svého nanášení. Zvláště v případě pastóznější barvy zde ke slovu přichází malířské gesto,
ve kterém je uloženo trvání malířského procesu. Podobným způsobem Kvíčala přemaloval i několik původně barevných obrazů,
jehož původní zářivou barevnost můžeme tušit pod nánosy bílé.
Z cyklu 60 dní červené, modré a žluté
1996
Obsáhlá série obrazů byla podnícena výstavou v pražské galerii Nová síň. Pro ni se Kvíčala rozhodl vytvořit jediný obraz
o rozměrech 368 x 797 centimetrů, dnes ve sbírce galerie Wannieck. Kvíčala šedesát dní pokrýval deset až dvanáct hodin denně plátno
vrstvami barevných vlnovek. Pracoval s extrémně ředěnou barvou, proto můžeme z obrazu dobře vnímat jednotlivé vrstvy. Tato malířská
performance na něj vedle fyzických nároků měla i osvobozující psychický efekt. ?Během práce jsem se dostával do stavu zvláštního vypnutí,
kdy jsem byl tělem i duší jen a pouze v obraze.? Tento efekt byl na výstavě zdůrazněn minimálním odstupem, ve kterém mohl divák od
obrazu být.
Červené monochromy
1995 - 2003
Červená barva je pro Kvíčalu symbolem svátečnosti. Z tohoto důvodu ji použil pro výmalbu slavnostního sálu brněnské Reduty
nebo pro výtvarné pojetí svatební hostiny v Lausanne. Od poloviny devadesátých let se opakovaně vracel k motivu červeného monochromu,
jehož vibrující povrch je vytvořen vrstvením mnoha červených vln přes sebe. Používal přitom různě tlusté štětce a barvu rozdílné intenzity.
Práce s červenou barvou pro Kvíčalu znamená malířský rituál. Není pro něj důležitý výsledek, ale především jeho samotné provedení.
Povrch obrazu tak můžeme chápat jako jakousi relikvií času, který byl věnován jeho vytvoření. K tématu červených monochromů se Kvíčala
vracel po řadu let.
Vyšívání a Přesmyčky
1993 - 1994
Základem série obrazů je překrývání ornamentálních linií. Cítíme, že linie se opakují v jednom opakujícím se řádu, ovšem důležitější
než jednotlivé ?nitě? je celek, rytmická plocha, kterou dohromady vytvářejí. Některé obrazy působí jako zvětšené detaily tkaných textilií,
u jiných je dominantním optický efekt vztahu figury a pozadí: Někdy spíše vnímáme samotné linie, při jejich určité hustotě naopak vnímáme
jejich podklad. Důležitou roli také začala hrát hmota jednotlivých vrstev ornamentů. Při zpětném pohledu je zjevné, že tyto cykly autora
přivedly k nekonečným ornamentálním strukturám, jež byly určující pro jeho následující malířskou práci.
Piktogramy pro krajinu
1992
Pro cyklus Piktogramy pro krajinu je charakteristické vyvázání jednotlivých ornamentálních prvků z komplikované a nutně subjektivní
kompoziční struktury. Spirály, šipky, závorky nebo symboly připomínající aritmetická znaménka jsou jednoduše organizovány podle formátu
podložky. Zdůrazněna je plocha obrazu, jeho horizontalita či vertikalita, nebo naopak jeho okraje. Podoba jednotlivých symbolů je
inspirována přírodními strukturami. Práce s barvou se zde zjednodušila na používání červené, černé a bílé. Kvíčala se tu přiblížil
možnosti čtení ornamentálních prvků jako symbolického jazyka, ovšem bez toho, aniž by v sobě nesl nějaké konkrétní sdělení.
Ornamenty a Vlny
1988 - 1991
Od roku 1988 začal Kvíčala pracovat se složitějšími ornamentálními strukturami. Zajímal ho vztah rytmicky se opakujících prvků
a barevného podkladu, nechal se inspirovat drobnými odchylkami od přísně se opakujícího řádu nebo různými tvary malířské podložky.
Vedle vlnovek používal čtverce, trojúhelníky a linie. Postupně však převládly razantní a jednoduché linky, nejčastěji různé uspořádání
vlnovek nebo spirálovité, víry připomínající geometrické prvky. Nejdříve to byly červené linie na bílém podkladě, později pak bílé linie
na červeném podkladě. Ke zvýšení optického účinku téměř nepozorovaně obtahoval linie černými nebo modrými konturami.
Geometrie od ruky
1987 - 1994
Teoretik Petr Nedoma charakterizoval Kvíčalovu tvorbu konce osmdesátých a počátku devadesátých let jako ?geometrii od ruky?.
Svou estetikou se blížila dílům dalších malířů české postmoderny. Kvíčala však na rozdíl od nich neprojevoval zájem o expresivitu,
narativitu nebo dokonce psychologii. Dobový postmodernismus se u něj projevil ironicky-kritickým vztahem k malířství jako takovému.
V cyklech Tapety (1987-1988) nebo Sváteční ubrusy pro všední den (1992 ? 1994) si pohrával s obtížně definovatelnou hranicí mezi
ornamenty užitkových předmětů a uměleckým vyjádřením. Důležitým pro něj také bylo ruční a tím pádem nedokonalé reprodukování ornamentálního
rytmu.
Pohled do blba
1987
Jeden z klíčových obrazů raného období nevychází z inspirace přírodními tvary nebo rytmy, ale pohrává si se zákonitostmi lidského vnímání.
Kombinace paralelních vlnovek, rovnoběžných linií a tečkovaných čar, nebo chcete-li bílé, červené, žluté a modré, působí jako optická hříčka.
Obraz nemá kompoziční střed a ztrácí se v něm vztah mezi figurou a pozadím. Jde o rytmickou strukturu, která působí jako zrakový klam.
Po delším pozorování náš pohled začne těkat za fantomatickými útvary nebo v nás může vyvolat meditativní stav. Pravidelné rytmy,
které se skládají do vyšších celků, zde může připomenout podobné působení minimalistické hudby.
Pole
1984 - 1987
Petr Kvíčala začínal jako krajinář. Podnikal výlety po jihomoravské krajině a snažil se ji lyricky zachytit. V polovině osmdesátých
let se však odpoutal od její viditelné podoby a začal se zajímat o barevný a geometrický řád přírody. Zaujaly ho rostlinné a přírodní
archetypy, opakující se struktury vegetace nebo proměny vodní hladiny. Pole, po kterých se procházel, ho svým pravidelným opakováním
linií inspirovaly k malbám postaveným na jednoduchém obrazovém rytmu. Odhodlal se pracovat primitivními malířskými prostředky, jež jeho p
ráci přiblížila lidovému nebo neolitickému umění. Již tehdy však jeho práce vycházela z konceptuálního základu.
Wannieck Gallery Brno
17.4. - 7.9.2008, curator Tomáš Pospiszyl
The painter Petr Kvíčala (*1960) has been involved in experimenting with ornamentation since the mid-1980's. His visual vernacular is
based on repeated lines, most often undulating, but also broken or looping lines - combined, multiplied, overlapping, superimposed.
The rhythmic pattern of lines and coloured surfaces refers to prehistoric art and folk ornamentation, classical modernism and contemporary
abstraction. He is on a permanent quest for novel artistic expression. Recently he has taken interest in optical effects generated by
multiplying geometrical patterns and colours. His work spans processual painting, monochromes and painting installations.
The exhibition is arranged chronologically in reverse order - from the current output to the artist's beginnings - and, although Kvíčala
is also active in the fields of architecture and design, it concentrates on his painterly work. His paintings do not require long explanations -
the principles at play are easily revealed. Observing Kvíčala's paintings raises awareness and brings aesthetic pleasure. His works are capable
of invoking states close to meditation or nervous excitement, all having in common the same conceptual approach. The unity of the artistic
principles employed is best appreciated when confronted with a great number of his paintings for which this retrospective provides a rare
opportunity.