Petr Kvíčala: VLNY / WAVES
Jiří Valoch
Ateliér č. 18, str. 08
Jsem rád, když mohu napsat, že dnes více než dvacetileté usilování Petra Kvíčaly je neustále jedinečné a postupem času se stalo jedním z potvrzení stálé komunikativní schopnosti ryze abstraktní malby.
Kurátorem výstavy, stejně jako redaktorem a autorem závěrečné studie v umělcově monografii, vydané před 2 roky, je Tomáš Pospiszyl, který přinesl díky svým americkým studiím vlastní argumentaci a některá srovnání s tvorbou dalších umělců poněkud jinak, než jsem činíval já. Pro série maleb velkých formátů je Wannieck Gallery, kde bylo Kvíčalovi poskytnuto přízemí, jedinečným prostorem. Sem mohl kurátor logicky řadit selekce umělcových krásných sérií, až po ty nejnovější. Záměrně mluvím o kráse, protože té se jako součásti poselství obrazu myslím Petr Kvíčala (1960, viz At. č. 21/90, 8/91, 3, 11, 19/92, 6/93, 12/94, 6, 9/95, 1, 3, 8, 9/96, 11/97, 4, 5/98, 24/99, 7/00, 5/01, 8, 16-17/02, 3, 5/03, 22/04, 25-26/05, 20/06, 4, 19, 24/07, 7/08) nikdy nevzdal, i když je svou sémantikou posunul či rozvinul? A protože přes všechny záměrné přesahy zůstal věrný malbě, má také neopomenutelnou zásluhu na respektování tohoto média. Těžko vymizí z paměti, jak se mi na přehlídku vybraných brněnských výtvarníků, konanou periodicky pod egidou Brněnská malba, když už politické dusno minulého režimu polevovalo, podařilo poprvé prosadit 2 jeho obrazy a jedna renomovaná kolegyně pravila: "Z toho s těmi vlnovkami neuděláš umělce ani ty?" a jeden významný brněnský malíř sdělil řediteli Domu umění, že "je to významný počin, škoda, že jej kazí obrazy Chatrného a Kvíčaly". A tak se tedy in natura setkával s redukcí krajiny do podoby jakési homole, to když procházel kolem Květnice (malířské transpozice byly na výstavě reprezentovány dvěma pozoruhodnými rozměrnými malbami) ? a když se zahleděl do polí, do obilí, trávy, kukuřice či řepy, viděl stejně krásnou přírodu v řazení a opakování přírodních elementů, morfologicky příbuzných? Tehdy si postupně zformoval, co se stávalo tématem jeho obrazů a kreseb: záměrně neestetizované repetitivní řazení krajně redukovaných znaků přírodních elementů, spjatých vyšším syntaktickým řádem, ale také s individuální neopakovatelností každé situace, tedy vše kresleno či malováno "od ruky". Tyto iniciační obrazy komorního formátu uvedly výstavu Vlny, která přinesla i ty až po nejradikálnější, nejméně spjaté se sémantikou tématu (Obilí v zimě, 1985). Postupně se objevovala stále radikálnější řešení, třeba monochromní Zelené tečky (1986), kde menší obraz visel uprostřed většího, ovšem spojuje je oproštěná, lineární skladba, záměrně fungující na hranicích obyčejného, neartificiálního? Pro Kvíčalu byla dlouho podstatná individuální artikulace, dlouho jsme jeho malby a kresby znali jako "geometrii od ruky", kde neopakovatelnost a jedinečnost každého gesta byla cestou k zviditelnění jistého "řádu v pozadí". Že je to vlastně nová možnost abstraktního obrazu, to si autor uvědomil, když programově vznikl cyklus Tapety (1987-88), s ironickým a především sebeironickým pojmenováním ? když to lidem připomíná vzor tapet, proč různé varianty netematizovat ve velkých obrazech, které se ještě užším, dlouhým formátem (235 x 63 cm každý) stanou jakýmsi vizuálním diskurzem o tom, co se v umělcově vnímání změnilo? Dominantním tématem se nadlouho stala vlnovka v různých expresivních, barevných a formových modifikacích (klikatice, zubatice atd.) se všemi konotacemi a kulturními vazbami, které si přinášely. Na výstavě se uplatnily různě vedené oproštěné formy, kombinatoricky spojované ve čtvercových formátech z roku 1989. Minimalistickou redukcí zaujmou Piktogramy pro krajinu (1992), zhodnocující možnosti prezentace izolovaného elementu, figurujícího jako znak sui generis (šipka, kruh, kosočtverec atd.).
S vědomím, že objevil novou podobu aktuální tvorby, konceptuálně pregnantně podloženou a přitom vždy jinak individuálně výtvarně formovanou, zkoumá Kvíčala v těsném sledu různé možnosti aktualizace "svých" elementů, počínaje izolováním třeba 4 elementů v ploše přes volná opakovaná až po postupné plochy v cyklu Sváteční ubrusy pro všední den (1992). Postupně byly Kvíčalovy realizace akceptovány v kontextu postmoderního myšlení ? "ornament přestával byl zločinem", jestliže byl shledán odkazem k lidovému umění nebo v čase či prostoru vzdáleným kulturám. Obrovské odevzdání se "své" problematice vedlo umělce k dalším řešením. Roku 1993 v cyklu Vyšívání uplatnil vrstvení několika struktur v ploše přes sebe a tak si otevřel cestu k řadě řešení, která postupně nahradila někdy až minimalistickou cestu znaků a vlnovek, k takovému ponoření se do procesu vzniku díla, že v letech 1995 ? 2003 se zrodila série nejprve červených monochromů, tvořených postupným překrýváním mnoha vrstev záznamů, nejčastěji opět struktur vlnovek. Sám říkal, že uvažoval o malování jako o něčem svátečním, o něčem, co by mělo člověka vytrhnout z kontextů každodenních časových omezení. Proto se konceptuálně rozhoduje (ale jistě také vnitřně citově touží), aby obrazy vznikaly dlouho, aby divák viděl, že většina procesu, který se odehrál, byla pro něj neviditelná, pouze naznačená drobnými stopami, které se objeví mezi barvou. Tím obohatil Kvíčala podstatně kapitolu československého monochromního umění. Postupně se zjemňovaly jednotlivé tahy barvou i průměry oblouků, struktury se stávaly stále kompaktnější, jejich jedinečnost byla někdy zdůrazněna určitým vymezením na okraji. Ty nejnáročnější byly potom vymezovány časem, jejž jim Petr Kvíčala věnoval: Twenty two days of red ? No. 30 (2003). To je tematizace samotného procesu vzniku obrazu, ale zároveň také nová estetická a komunikační kvalita. Je to koncept, formovaný maximálním ztotožněním se s procesem vzniku díla.
Zkušenosti s vrstvením a procesuálností vzniku částečně vnímatelných barevných stop pak Kvíčala využil v řadě Bílých monochromů (1996 - 97), optimálně tematizujících fenomén ukrytí a zároveň podtrhujících onen moment subtilnosti práce při vzniku obrazu. Obdivuji, jak dokáže nacházet stále nové varianty svých témat ? téma procesuálnosti rozvinul v esteticky fascinujících Tenkých liniích (1998 - 2000), kdy postupně pokrýval obraz monochromní barvou, bílou nebo zlatou, vždy tak, až původní linie, tvořící více či méně složité linie o síle obvyklé stopy štětce, postupně překryl tak dalece, až vznikl z dálky dojem rýsované linie. Zblízka vidíme záměrné nepravidelnosti, které nejsou jen estetickým zpříjemněním celku, ale také verifikací celého konceptu. Umělec si postupně uvědomuje komunikativní nosnost komplementárních řešení, tedy skladby obrazu z fragmentů silných linií jednotlivých barev, pouze "minimalisticky" vstupujících do celé plochy.
První cyklus to signalizuje již svým názvem: Šest barev, šest ornamentů (1999 ? 2000). V roce 2004 se objeví zájem o zkoumání konfrontace vždy jediného segmentu určité barvy ve zvolené lokalizaci. Jako by autor chtěl dřív tematizovat sám okraj obrazu, jako by se důležitým stávalo právě to bílé prázdno uvnitř. A opět zkoumá ve skutečnosti vlastně bohatou tvarovou morfologii svých elementů: hranatých řetězců, zubatek... Kvíčala se ? vlastně poprvé ve své tvorbě! - postupně zbavuje rukopisných charakteristik artikulace ve prospěch čisté geometrické formy, ať je to monochromní červená v sérii Zig Zag (2002 - 04), kdy poprvé si uvědomuje, že ono obyčejné cik ? cak je nosné lapidární estetické sdělení. Více je pro něj podstatné optické působení než vlastní subjekt. Může to být postmoderní reflexe klasického optického umění, ke které se zájmem o různé typy překrývání svých struktur propracoval. Někdy to jsou historicky zakotvené motivy jako meandry. Stále záleží na neosobním traktování, dovolujícím, aby divák sledoval tuto někdy jednoduchou, jindy složitější hru. Od roku 2005 vzniká cyklus Jen pro tvé oči, jehož struktury jsou důsledkem vyplňování ploch vrstev několika jeho charakteristických ornamentů při jejich překrývání. Na výstavě byly zastoupeny i experimenty s formováním určité ornamentální sekvence jejím "ukrytím" díky řazení linií různých barev ? k lepšímu "znejistění" diváka tady umělec používá jenom tenké rýsované barevné linie na bílé ploše. Jsou to jiné struktury, než byly struktury tvůrců op artu, jsou to struktury kvíčalovské, ale působící na naši sítnici mnohem bezprostředněji než umělcova dřívější díla? Možná je to další podoba jeho usilování o slavnostní a krásné.
Zachována je přítomnost individuálního formování linií, tedy poslední stopa kvíčalovského rukopisu. Možná je to skutečně nová cesta k ryzí percepci, syntéza dřívějšího autorova zájmu o autonomii obrazu s jeho vlastními typy strukturální skladby. Proč by zrovna Kvíčala, u něhož jsem vždy obdivoval schopnost nalézat nová řešení problematiky, užívající jazyka geometrie, byť byla vždy "od ruky", neměl nyní pokračovat právě touto cestou? Jsou to krásné obrazy, třebaže jsou plochy barev méně osobně artikulovány a jejich syntax je komplexnější. Možná je to právě odpověď na otázky, které si kladl při hledání řádu přírody, mnohem obecněji platná, ale stejně objevná a esteticky nosná. Petr Kvíčala se nikdy neopakoval, pouze proměňoval hranice svých zájmů. Tak je tomu i u jeho nových obrazů, překračujících hranice, které nám diktuje masová aktuálnost. A co je dneska ą jour a koho to bude zajímat za pár let.
Jiří Valoch