"Kvíčalovy strategie povrchu"
Pavel Netopil
Prostor 4 / 2008, str. 26 - 29, Zlín
Obrazy Petra Kvíčaly jsou umělou variantou rytmu živé přírody. Žánrově vycházejí z procesuální malby, nebo se stávají monochromní; mohou být také součástí většího architektonického celku anebo samostatnou malířskou instalací. V základě jsou to opakující se linie - často vlnovky, lomenice nebo smyčky, přecházející do více či méně komplikované skladby ornamentu nebo jeho části. Jejich vrstvení a zmnožování, "kombinatorika", mají svůj předobraz v přírodě - stejně jako biochromatika, jejíž zákonitosti malíř v posledních letech stále častěji naplňuje.
Dokazuje to i zatím poslední Kvíčalova výstava. Po několika přehlídkách z vlastních sbírek, v nichž byla vystavena díla mnoha autorů, se kurátor a umělecký ředitel brněnské Wannieck Gallery Richard Adam odhodlal k novému, dosud nevyzkoušenému kroku. Na "velkokapacitní" výstavní ploše v přízemí bývalé tovární haly (téměř 3.000 m2) zde od začátku jara do konce léta představil dílo jediného autora: kreslíře a malíře Petra Kvíčaly (1960). Rozsáhlou retrospektivu, která zahrnovala obrazy za období více než dvaceti let, spolu s autorem připravil Tomáš Pospiszyl. V chronologicky uspořádaných kapitolách dokázali předat co nejúplnější představu o Kvíčalově rozsáhlém díle, které vyšlo z neokonceptualismu, z procesuální malby nebo i z lidových, případně prehistorických příkladů užití a funkce ornamentu. Vlastní téma malby, založené na optimální rytmizaci linií a ploch, rozvíjí autor již od druhé poloviny 80. let, když po studiích v Brně na uměleckoprůmyslové škole začal tvořit samostatně. Dnes se autor věnuje rovněž designu, spolupracuje s architekty. Je příkladem selfmademana v tom nejlepším slova smyslu. Východiskem k samostatné tvorbě mu byly krajinné inspirace z okolí moravského Tišnova, které zjednodušoval až ke zkratce; o málo později dospěl ke geometrizovanému ornamentu "od ruky". Kvíčalova retrospektiva i přes viditelnou monotématičnost přinesla divákovi příjemně překvapující zjištění. Inovace téhož nemusí automaticky přinášet jen nudu a vyčerpání, neboť správně řízené proměny nemusejí pozbývat intenzitu vnitřního napětí a dynamiky. V Kvíčalově podání je "nevyčerpatelný ornament" zdařilou sázkou na úspěch a smysluplnou dráhu umělce, která se v mnoha ohledech podobá pohádkovému příběhu Honzy, "který ke štěstí přišel?". Nedejme se však zmýlit zdánlivou jednoduchostí a snadností tohoto příběhu; autorovi nikdy nechyběla vlastní vize spolu s pílí a tahem na branku. Jeho umělecký i životní koncept má racionálně životaschopné pozadí a přes outsiderská léta, vzbuzující přehlížení a rozpaky, patří dnes Petr Kvíčala - navzdory špatným prorokům a zaslouženě - k nepřehlédnutelným uměleckým i pedagogickým osobnostem českého výtvarného umění.
Vlnovky, smyčky, lomenice a cimbuří
Formální aparát, s nímž autor pracuje, je poměrně jednoduchý. Připočteme - li k vlnovkám, smyčkám a liniím zalomeným nebo ve tvaru cimbuří diferencující charakter pozitivu a negativu, získáme pak přehled o veškerých rozlišeních variability Kvíčalových obrazů. Jejich ambivalentní souvztažnosti přinášejí při pozorování esteticky libé pocity, jakoby z meditace či odeznívání pocitu konejšení a uklidnění - anebo protikladně, jako tomu je u převážné části efektů op-artu, vnitřní neklid až oční atak či dokonce nervové rozrušení. Ornamentální linie tak nejsou mechanicky uplatňovanou výplní té či jiné plochy, naopak - při vědomém zpracování se stávají psychofyzickým prvkem s uplatněním nad rámec formálního pole.
Pohled "do blba"
Ve svých obrazech zpřítomňuje Petra Kvíčala opravdu od každého něco. Najdeme v nich souvislosti s předhistorickým nebo také s lidovým uměním stejně, jako v nich rozpoznáváme odkazy k op-artu anebo i současným platformám abstraktního umění. S úsměvem si lze vzpomenout na kdysi často opakované hodnocení Kvíčalovy nejranější tvorby, že něco podobného by svedly i malé děti! Tehdy viděno - snad nedostatečně sofistikované obrazy působily až příliš provokativně a u spíše klasicky školených diváků probouzely zamítavé reakce. Obrazy Tapet (1987-1988), Ornamentů (1988), Vln (1988-1991) či Vlnovek, Piktogramů (1992) a Svátečních ubrusů pro všední den (1992-1994) jsou bezprostředně přímé a představují cennou zkušenost vidění rytmických opakování a obměn základní struktury v principech seriality. Mohou mít zvýrazněný rustikálně taktilní obsah, někdy až přespříliš zdvojovaný masivně pojednaným dřevěným rámem: Okraje (1994). Konceptuálně silná léta Petra Kvíčaly znamenají: Červené a Bílé monochromy (1995-2003). O něco později, snad ve snaze uniknout nekonečně pracnému vrstvení se linií v ploše, se autor rozhodl vyzkoušet nový, elegantně přesný postup lineárních korekcí ztenčováním pomocí řídce nanášené bílé barvy přes barvy původních liniích: Tenké linie (1998-2000). Nejzábavnější polohu ale představují ?percepční hříčky?, kterými se Petr Kvíčala dnes nejčastěji zabývá. Nutno podotknout, že tvoření tohoto pracného "nic" má své hluboké kořeny, jejichž efektivní využití se váže k cestě, která je podmíněna celou řadou poznatků a praktických zkušeností, jejichž neznalost nelze přeskočit. O svém plátně - Pohled do blba (1987) - hovoří autor jako o obraze ve smyslu iniciačním. Původní vjem romantické hry světelných odlesků na vodní hladině tehdy spodobnil Kvíčala sobě dostupným způsobem a vytvořil více piktografickou množinu možných variabilit vztahové proměny. Obraz Pohled do blba patří dnes Sbírce Karla Babíčka a s autorem o jeho iniciačním významu nezbývá než souhlasit. Skutečně se v něm předznamenává to nejlepší, co dnes nacházíme ve zrale mistrovských cyklech: Zig zag (2002-2004) a Jen pro tvé oči (2005 - dosud).
Precizace povrchu
Potřeba formální přesnosti přiměla Petra Kvíčalu k další inovaci, neboť se v řadě příkladů rozhodl opustit "linku od ruky". A to zejména tam, kde si předsevzal docílit maximální tvarové přesnosti, např. při ostrých zlomech linií nebo tvaru negativu tzv. prázdných ploch. Proto si zvolil poměrně složitý postup odkrývání žádoucího tvaru, při němž, na způsob práce se šablonami, odřezává skalpelem fóliové vrstvy přilepené na plochu malířského plátna, aby teprve pak přistoupil k vlastní práci s barvou, k vyplňování ploch a linií. Tato snaha docílit perfektní detailní přesnosti přivedla malíře Kvíčalu i k přehodnocení významu barevnosti, k záměru budovat optimální vztah nejen na základě vlastní intuice, ale i za pomocí zákonitostí přírody, stanovujících v živočišné říši vztah mezi vnějším a vnitřním, vztah mezi zbarvením a tvarovou formou. Oporou se mu staly teorie švýcarského zoologa a filozofa Adolfa Portmanna (1897-1982), který se zabýval obecností zjevu jednotlivých, zpočátku jednodušších organismů. Při zkoumání "opticky indiferentních povrchových vzorů" stanovil, že se v žádném případě nejedná o nahodilé uspořádání a že všechny jejich vzory či ornamenty zachovávají přísný geometrický řád, s nímž se povrch emancipuje od vnitřního uspořádání.1) Kvíčala stejně jako Portmann si všímá zobecňování příkladů ze živé přírody, určitých biochromatologických zákonů či lépe zákonitostí a odvozuje z nich vlastní formy uspořádání a vztahů mezi barvou, kontrastem a designem. Možná nás napadne, že se vlastně nejedná o nic světoborného, při využívání tohoto poznatku nemusí jít ani o umění. Použitelnost podobných závěrů je vskutku široká. Obdobné poznatky našly své využití např. také ve vojenství,2) když optické posuny symetrie nebo "optické rozpuštění" objemů nebo pouhých kontur poslouží jako kamufláž ochraňující možný cíl.
Pavel Netopil
Poznámky:
1) Adolf Portmann. Hodnocení zjevu organismů. In. Karel Kleisner (editor). Biologie ve službách zjevu. K teoreticko-biologickým
myšlenkám Adolfa Portmanna. Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze a nakladatelství Pavel Mervart,
Červený Kostelec, 2008, s. 41-55.
2) Karel Kleisner. Mezi formou a funkcí aneb po stopách knížete niternosti (k základům Portmannovy teoretické biologie).
In. Karel Kleisner (editor). Biologie ve službách zjevu. K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna. Katedra filosofie
a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze a nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2008, s. 113.