Slavnosti a plýtvání Petra Kvíčaly

Karel Oujezdský

Ateliér 11, str.7, Praha, 1997

Když v roce 1994 konceptuální malíř Petr Kvíčala pokryl na své výstavě Okraje podlahu Galerie Behémót červeným pigmentem, který byl na podrážkách bot návštěvníkú v podobě červených stop roztrušován v ulicích Starého Města, vzbudil jeho projekt značný ohlas. Stejně překvapil návštěvníky výstavy v Nové síni, když jim nabídl k díváni jeden jediný obraz o ploše 32 m2, pokrytý strukturou vzájemně se překrývajících vlnovek.

Proč ses pustil do tak velikého projektu, jako je toto monumentální plátno?

Pro Novou síň jsem původně vymyslel několik projektů, ale nakonec jsem oprášil zrovna tenhle. A to proto, že navazuje na mou práci z posledních dvou let a naznačuje, co se v mé tvorbě za tu dobu změnilo. Dříve jsem totiž mnohem více myslel na "znakovost" obrazu. Má pozornost se však postupně přesunula k procesualitě, tedy k vlastnímu malování. A je tu i vztah k mým dřívějším cyklům Svátečních ubrusů pro všední den, tedy k období, kdy jsem byl fascinován fenoménem svátečnosti a slavnosti. Časem jsem si začal uvědomovat, že ty sváteční chvíle jsou vlastně momenty, které zažívám při malování. Jako by se mi proces malování najednou stal námětem toho malování.

Jak si tu až monstrózní monumentalitu sám zdůvodňuješ? Z jakých pocitů tvůj velký obraz vlastně vznikal?

To zase souvisí se svátečností nebo spíše se slavností. Ke slavnosti totiž , neodmyslitelně patří plýtvání. A tím plýtváním jaksi překračujeme všednost. Dalo by se také říci, že se ted' stalo námětem mého malování plýtvání samo. Tedy samotný proces postavený na tom, že dělám barevnou vlnu, kterou neustále opakují a znovu a znovu překrývám dalšími. Tak vzniká vlnovková struktura, přes kterou jdu znovu další barvou vln v malinko jiném směru. A takhle postupně ty vlny narůstají a vrství se do mnoha desítek. Je to nesmírně náročné a zabere to spoustu času. Ale mně jde především o ten proces. O samotné malování.

Věděl jsi od počátku, jaký bude výsledek, nebo se tvůj záměr v prů-běhu práce měnil?

Na počátku práce jsem měl představu, že poslední vrstvy vln začnu stejně jako u svých menších obrazů dělat bílou barvou a že jich udělám třeba zrovna tolik, jako těch barevných - tedy mnoho desítek - a že se ten barevný efekt překryje bílou. A když těch bílých vrstev bude dostatečně hodně, tak se to vše postupně dostane zase nazpět do stavu nula. Tedy téměř do podoby našepsovaného plátna - i když většinou končím práci těsně před tímto ideálním finále. To znamená, že i u těch bílých pláten barvy prosvítají, takže Ize spíše tušit než vidět, že tam je nějaký řád, že to všechno není jenom nějak gesticky načmáráno. A ten řád je tam poměrně přísný. Jen se nedá v té změti pod bílými vrstvami zcela odhalit. A i když se pak v průběhu procesu malování přiblížím opět stavu nula, neznamená to, že něco zmizelo, ale že se pro mě mezitím něco nesmírně důležitého stalo. Ukazuje se také, že ten výsledek, to, k čemu směřuji, není nakonec až tak podstatný, ale že to nejpodstatnější se vlastně odehrává při samotném malování.

Proč je tedy výsledek jiný. Proč jsi bílou nakonec nepoužil?

Ten koncept byl opravdu původně udělán tak, že budu vytvářet mnoho desítek barevných vrstev vlnovek, a potom to všechno zase překryju bílýma vrstvama. Takhle jsem to chtěl udělat. Jenže když jsem obraz dotáhl až do fáze, kdy mělo začít bělení, byl jsem tím plátnem - jeho barevností a velikostí - tak fascinován, že jsem ho v tom stavu už nechal. Konec konců, ty zabělené obrazy mám na menšich formátech a představím je od 7. 5. do 1. 6. na výstavě v Galerii Behémót.

Bylo ale opravdu třeba volit tak velký formát?

Obraz měří na výšku bez několika centimetrů 4 m a na délku 8 m. Ta velikost však není nějakým projevem mého megalomanství, ale souvisí úzce právě s tím již zmíněným - plýtváním. Na realizaci jsem spotřeboval velkou spoustu materiálu - plátna, šepsu, barev. Stálo to hodně peněz a hlavně hodně času. Na obraze jsem pracoval 2 měsíce, každý den 8 až 12 hodin. A to také z toho důvodu, že jakmile jsem začal dělat jednu vrstvu, tak jsem ji musel také dokončit. Zvláště od takové asi jedenácté vrstvy jsem musel udělat celou plochu obrazu, protože bych další den nevě-děl, kde jsem přestal. Ono mi to dělalo problémy i při samotném malování, protože v okamžiku, kdy jsem namočil štětec a podíval se zpátky na plátno, bylo velmi obtížné najít místo, kde štětec plátno opustil. Takže jsem se musel koukat, kde se leskne mokrá barva, a tam navázat.

Plýtvání byl tedy jediný důvod?

Ta velikost souvisí i s další věcí. A sice s frekventovanou otázkou, jak obrazy vlastně vnímat. Na výstavách a v galeriích býváme obrazy často zahlceni. Takže tady v Nové síni je obraz sice rozměrný, ale jen jeden... Možná na něm ani není pro diváka nic až tak moc zajímavého. Ale protože tu není nic jiného, myslím si, že by se občas někdo mohl přinutit před tím obrazem setrvat, nechat jej na sebe působit, pokusit se proniknout do vnitřního obrazového prostoru a začít jej nějakým způsobem číst. Třeba jakýmkoliv.

Máš pocit, že čas, který jsi s tím obrazem strávil, je v něm nějakým způsobem zašifrován?

Pro mě ano. Protože zkušenost získaná pří malování je nepřenosná. Vždycky, když jsem začínal novou vrstvu, jsem byl otrávenej, protože jsem věděl, že u toho musím nejméně 8 hodin vydržet. Ale za chvilku mě to začalo nesmírně bavit a vyloženě jsem s tím souzněl. Za několik hodin se však dostavila strašná fyzická únava, bolesti v zádech, psychické vyčerpání. Bylo to opravdu takové vyprazdňování a vyčišťování mysli. Plátno bylo napnuto na podlaze v takovém obráceném rámu, abych po něm mohl chodit. A většinu doby jsem byl s tím obrazem sám. Neměl jsem žádné rádio, neposlouchal jsem žádnou muziku. Byl jsem opravdu jenom v tom obraze... A ta časově náročná, zdánlivě mechanická práce, spojená s neustálým opakováním toho, co v sobě má každá vlna zašifrováno, se pak nakonec projeví v tom vrstvení a struktuře, kterou nabízím k rozšifrování divákovi.

Nenapadlo tě, že podobné věci se dají mnohem jednodušeji a bez fyzické námahy udělat na počítači?

Asi ano. Domnívám se, že velmi lehce. To by mě ale nebavilo, ani nezajímalo... (smích). Protože na konci by byl pouze jen výsledek. Jenže já chtěl v první řadě zažít sám na sobě především zkušenost toho fyzicky i duševně namáhavého a dlouhého procesu.