Otevřená cesta

Jiří Machalický

Praha, Galerie Behémót, 15. 1. - 15. 2.2003

Ateliér 5, str.5, Praha 2003

Tvorba Petra Kvíčaly (1960) se postupně proměňovala v různých, ale vždy logicky a přirozeně navazujících řadách obrazů nebo v náročných projektech. Vyvíjela se od křehkých, ornamentálně laděných cyklů, vycházejících z pozorování a zkoumání přírody, jejíž prvky zvolna přecházely v opakující se znaky.

Autorův projev se zjednodušoval a směřoval k určité formě minimalismu, v němž však zůstával i prostor pro dekorativní cítění. Malíř tak myšlenkově navazoval na tvorbu některých představitelů secese, kteří ve zjednodušení skutečnosti do znakové formy dospěli ke značné rafinovanosti. Ta někdy směřovala až ke schematickému členění plochy. I když se Kvíčala také někdy pohybuje na tomto nebezpečném rozhraní, zatím vždy dokázal svůj projev oživit novými přístupy. Někdy se mu ornament v překrývání vrstev rozpadá a přechází k uvolnění vztahů, kdy se přesný řád a rytmus ztrácí ve vrstvách struktur. Umělec se pak vyjadřuje čím dál mnohoznačněji a dostává se na křižovatku, z níž se může vydat nejrůznějšími směry. Jeho cesta je někdy úzká, soustředěná na řešení jediného problému. Přitom přináší nové možnosti, které se odvíjejí z každého dalšího kroku. Jindy se však v jeho díle rozvíjí několik linií najednou. Petr Kvíčala směřuje k řádu, v němž každý bod, přímka, křivka, geometrický obrazec, barevný tón mají své místo, své opodstatnění. Usiluje buď o vyvážení skladby a tvarů, aby byla zachována harmonie všech součástí ve vztahu k celku, nebo se snaží dosáhnout napětí vytvořením nekonečného obrazového prostoru. V něm se proplétají opakující se tvary křivek a střídají výrazné tóny přesně vymezené barevné škály, až vznikne chvějivé energické pole, ve kterém se nakonec znejasňují všechny vztahy, i když se malíř vlastně vydal cestou pravidelného uspořádání prvků. Tak se znovu a znovu ukazuje, jak chaos a řád stojí blízko sebe, jak jeden vyrůstá z druhého, jak na sebe vzájemně působí a nemohou bez sebe existovat.

Kvíčala navazuje na objevy některých autorů 60. let. Vytváří jakousi dnešní paralelu k jejich neustálému oscilování mezi vytvářením struktur, závislých na tom, co přináší svět kolem nás, co lze nalézt na ulici, v koši na odpadky, na smetišti, a organizací skladebných prvků podle určitých pravidel, jejichž užití směřuje až k přísným konstruktivistickým kompozicím. Jeho tvorba je intuitivní syntézou toho, co přinesla různá období 20. století. Co se zrodilo na jeho počátku a předurčilo avantgardní proudy meziválečné epochy, co přinesla invenční 60. léta a také co naznačily projekty a koncepty posledních desetiletí. Tím mám na mysli nejen řazení prvků v obrazech, ale i obrazů do souborů, do jejichž uspořádání se promítají rytmické, tvarové, barevné a prostorové vztahy. Umělcův projev se inspiruje vývojem zmíněných proudů a linií, ale přitom citlivě reaguje na současnou dobu. Promítá se do něj především takřka bezbřehá svoboda 90. let, kterou unesly jen ty nejsilnější osobnosti. Při všech zmíněných aspektech se tvorba Petra Kvíčaly na první pohled pozná. Má svůj osobitý rukopis a výraz, který je tak mnohotvárný, že stále nabízí další možnosti. Když se ohlédneme zpátky, tak je zřetelně vidět, že se koncepce této výstavy v minulém vývoji myšlenkově připravovala. Například na své výstavě v Behémótu v roce 1996 (viz At. č. 3/96) směřoval ke komplexnímu řešení předem daného prostoru. A dokonce šel tehdy ještě dál. Návštěvníci vlastně nejen vstupovali přímo do jím vytvořeného obrazu, ale barvu z podlahy roznášeli do okolí a vytvářeli tak stopy rozbíhající se od galerie. Svou tehdejší instalaci "ušil" na míru výstavních sálů.

Stejně postupoval i tentokrát, ale zvolil zcela jinou koncepci. Čistý strohý prostor oživil výraznými objekty, v nichž střídá křivky s přímkami a v nichž přesně vyvážil výrazné barevné akcenty. Instalaci vstupní místnosti tvořila soustava citlivě rozmístěných objektů - znaků, které připomínají strukturu autorových obrazů. Tentokrát koncepci určovaly složité prostorové souvislosti. V Kvíčalově projevu se spojilo přísné architektonické myšlení s jemnou hravostí, touha po dokonalém tvaru s živostí. Smysl pro monumentální řešení se protnul s intimním cítěním. V první místnosti byly skladebné prvky rozmístěny při krajích a tvořily otevřený prostor, druhou prostoru ovládl sevřený, centrálně umístěný objekt, který tvořil v koncentraci energických siločar jakýsi protipól ke vstupní instalaci. Přitom obě sestavy působily jako jednotný celek, v němž vzniká napětí jako mezi dvěma rozdílnými a zároveň významově se doplňujícími obrazy. Zdá se mi, že koncepce této výstavy se stala jakýmsi přelomem, že svým způsobem završuje umělcovu dosavadní tvorbu, ale přitom otevírá nové cesty.