Princip vlnovky

Alena Krkošková

55 bulletin Moravské galerie v Brně, str. 136 - 139, Brno, 1999

Mezi nejvýraznější pedagogické osobnosti brněnské Fakulty výtvarných umění při VUT patří Petr Kvíčala. V současné době působí v intermediálním ateliéru a svým uměleckým potenciálem se podílel na formování výtvarného názoru prvních absolventů této před nedávnem vzniklé školy. Východiskem jeho osobitého tvůrčího přístupu je pozorování některých obecnějších přírodních procesů a jevů a následné převádění jejich základních znaků do jednoduchého, graficky pojatého geometrického symbolu v ploše obrazu. Užité znaky autor repetitivně sčítá do ploch a uvádí do různých vzájemných konstelací, ať už je to zmnožování, překrývání, či ubývání jednotlivých vrstev malovaných rukou do plošných rastrů, vždy jde o předem stanovený pracovní postup. Vznikají tak často rozměrná plátna s nekonečnou strukturou nebo i čistě znakové obrazy jen s několika tvary, které jsou analyzovány z hlediska jejich j vzájemné interakce.

Kvíčalova cesta k výtvarné praxi nebyla přímá. Jako student Střední průmyslové školy chemické měl výtvarnické ambice a uvažoval o přestupu na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. To se mu však v prvé fázi nepodařilo a po maturitě musel narukovat na základní vojenskou službu do Janovic nad Úhlavou. Právě tyto okolnosti možná sehrály pro jeho profesionální orientaci rozhodující roli. Na vojně se totiž seznámil s Petrem Veselým, který právě absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a v Janovických kasárnách pracoval ve vojenské aranžovně. Společně s ním byla ve stejném místě řada dalších absolventů AVU, kteří se scházeli a společně podnikali o víkendech výlety s diskusním a výtvarným zaměřením. Mezi nimi byl například Boris Jirků, Vlasta Šik a jiní. Pro Kvíčalu měla příslušnost k tomuto seskupení výtvarníků velký význam, protože se začal pod jejich vlivem soustředěně a velmi intenzívně věnovat objektivní kresbě podle modelu a portrétní malbě. Petr Veselý kdysi označil Kvíčalu za svého prvního žáka a pro Kvíčalu byl zase Veselý prvním učitelem. (Později, v únoru roku 1986 vzniklo "Tovaryšstvo malířské" ve složení: Kvíčala, Veselý, Kokolia".)

Po vojně Petr Kvíčala nastoupil na večerní studium ŠUŘ v oboru propagační grafika, kterému se věnoval ve speciálce Ivana Chatrného a Jiřího Šindlera. Pro svůj již jasně vyhraněný výtvarný názor často byl v kontroverzi s konzervativněji chápaným přístupem některých pedagogů. V době studií také často navštěvoval profesora Emanuela Ranného ve Štěpánovicích, kterému vypomáhal ve třídění a paspartování kreseb jeho syna Michala. Přestože oba výtvarníci již neměli možnost poznat se osobně, měla jejich tvorba řadu společných rysů: zájem o krajinu a o objevování obecných zákonitostí, které se v přírodě nacházejí. Zejména poslední kresby Michala Ranného, ve kterých dospěl ke zjednodušení krajiny na symbolické opakované znaky, a počáteční práce Petra Kvíčaly mají mnoho konvergujících rysů. Kvíčala však tuto tendenci vyhrotil směrem k radikálnější geometrizaci a rozpracoval ve svých plátnech problematiku vlnovky, kterou chápe jako univerzální archetypický symbol krajiny i živlů a pohybu.

Zkoumáním tématu vlnovky se pak zabýval ve většině svých prací, které se po určitém počátečním období již krajinomalbě vzdalovaly a výrazně se modifikovaly ve smyslu definitivního originálního výtvarného názoru. Problém vlnovky, a s ní spojený princip pravidelného opakování jednotlivých zobecněných jevů identifikovaných v přírodě, jejich záměrné sčítání do plochy a vzájemné porovnávání z hlediska silových, tvarových i estetických vztahů, určitá kalkulace s nahodilou odlišností a procesuálnost, se staly společným jmenovatelem jeho obrazů. Také proces vrstvení a rytmus kladení jednotlivých kresebných prvků, z nichž je obraz vytvořen, dostává u Kvíčaly zvláštního významu - je pojat jako jeden z rituálů, které jsou odedávna potřebné k duševní očistě individua. Kvíčala sám často hovoří o tzv. momentu plýtvání, který" běžně bývá přítomen ve všech folklórních svátcích a slavnostech. Kvíčala připodobňuje tvůrčí proces těmto oslavným událostem a přisuzuje mu i nutnost určitého "plýtvání" např. formátem, časem, energií, barvou, apod.

Po ukončení studií v roce 1984 začal Kvíčala se samostatnou výstavní činností. První oficiální výstava jeho prací se uskutečnila v roce 1985 v Galerii mladých v Brně a pak následovaly další v menších výstavních síních, rockových a mládežnických klubech. Roku 1989 byl Kvíčala vyzván k účasti na výstavě Brněnské malby, která se cyklicky konala v Domě umění.Tato výstava byla pro jeho profesionální kariéru klíčovou, protože se zde poprvé prezentoval mezi renomovanými výtvarníky. (V prvním patře Domu umění vystavil obrazy "Sluníčka" a "Dvojice", který později zakoupila Galerie Benedikta Rejta v Lounech.) Další podstatnou aktivitou byla pro Kvíčalu účast na 5. bienále mladých výtvarníků Jihomoravského kraje, k níž byl vyzván Petrem Nedomou.

Kvíčalova tvorba je poměrně originální a v kontextu současné malby se zdá být ojedinělá. Důležité je však analyzovat, z čeho se odvíjí, k čemu je příslušná. Patří totiž k novodobé formě ornamentální malby, která se projevovala ve své dekorativní podobě již na počátku lidské kultury, kdy ještě nebyl přesný rozdíl mezi vědomou estetizací předmětu, či touhou po vytvoření uměleckého díla a rituální potřebou fixovat význam čar a pohybů do trojrozměrných předmětů.

Fakt, že dnes někteří vidí v lidové ornamentice jen "folklór", nic neubírá na vážnosti tohoto typu uměleckého sdělení, které již dnešní člověk, bohužel, dokáže jen obtížně dešifrovat. Miloš Vojtěchovský v katalogu Kvíčalovy výstavy velmi podrobně vysvětluje, jaký je například význam jednoho z nejfrekventovanějších grafických prvků, který" Petr Kvíčala používá:

"Vlnovka v sobě ukrývá kód ozvěny oceánického vodního živlu i rytmického pohybu těla při chůzi, běhu, dechu, tepu srdce, odkazuje na extázi během rituálního tance, nebo sexu. Vlnovka je součet pohybu v kruhu a v přímce...Ve vlnění čáry je uložena vzpomínka na meandry, na pohyb řeky v nížině, na běh vlny ke břehu, na pohyb zvířete prchajícího vysokou trávou, na vlny větru ve stepi. Vlnovka není jen nostalgická a archetypální: je i v pohledu oka do mikrostruktury hmoty, opakuje krouživý a vlnivý pohyb neviditelných částeček: vibrace elektronů kolem prázdného středu, vlnění světla nebo interference zvukových vln."

V Kvíčalově malbě měla vlnovka původně znamenat symbol krajiny, kopců nebo vody, ale později začala být autorem sledována jako spojnice kruhu a přímky, naznačující pohyb, rituální tanec, apod. V další fázi pak šlo o zkoumání vlnovky ve vztahu k písmu a textové ploše. V letech 1987-91 se Petr Kvíčala zabýval převážně ornamentikou a vytvářel vlastní vzorníky použitých znaků, které nebyly zaznamenávány nahodile, ale po určitých omezeních. Kvíčala například nikdy nepoužívá vlnovku ve formě girlandy, ale vlnovku malovanou zdola nahoru, což svědčí i o jeho introvertované osobnosti. Mimo vzorníky vznikaly na počátku devadesátých let i "tapety" - nekonečně pokračující pásy struktur a posléze i "ubrusy", v nichž autor řešil problematiku užitkovosti v protikladu vůči obrazovosti. Podle Kvíčalovy předlohy byly v Moravské gobelínce ve Valašském Meziříčí utkány tři koberce: jeden z nich je tvořen jedinou bílou vlnovkou orámovanou černou barvou na červeném podkladě, ve druhém je plocha rozčleněna vzájemně se protínajícími liniemi. Třetí vznikl podle obrazu Sváteční ubrusy pro všední den, z roku 1992.

Barevná škála, kterou v současnosti Petr Kvíčala užívá, je úzce vymezená a určená odstíny červené, modré a žluté, které autor nejčastěji kombinuje. Vždy jde o jasné nelomené tóny, které podle autora způsobují určitou "jarost" v obraze ( sám vysvětluje: jarost = jaro + mládí + radost). V letech 1994-7 se věnoval především monochromii v červené a bílé. Od roku 1993 došlo v Kvíčalově tvorbě k jakémusi zlomu: i když dosud maloval svoje obrazy v jednom plánu a linie nebo znaky nikdy vzájemně nepřekřížil, nyní začal klást barvy ve vrstvách na sebe a linie začal překrývat všemi směry přímkami nebo vlnovkami, s tendencí nekonečného narůstání, tak, že se plocha mění ve strukturu, v níž jen nepatrně kontrastují jednotlivé barevné tahy stejné barvy. Problematiku monochromie sám vidí jako možnost vstoupit do obrazu, který' zpřítomňuje neviditelné a umožňuje duchovní kontemplaci. V souvislosti s monochromy začal Kvíčala řešit otázku: "Co je vlastně obraz a co socha, nebo kde je rozdíl mezi oběma?" Malby začal rámovat do vyřezávaných dřevěných rámů a později společně s Janem Ambrůzem v Galerii JNJ vystavil červené monochromy umístěné do masivních sochařových rámů - objektů.

Vyvrcholením problematiky monochromní malby se stala výstava "Bílá" v Nové síni v Praze, kterou Kvíčala roku 1998 inicioval a vystavoval zde společně s Janem Ambrůzem, Janou Apetauerovou-Medkovou, Václavem Krůčkem a Janem Nálevkou. V expozici se objevily Kvíčalovy bílé monochromy tvořené zakrýváním podkladové barvy prostřednictvím sčítání linií, ale vedle toho i téměř neviditelné obrazy postavené radikálně na principu "zkované linie", kde šlo o zakrývání barevné linie bílou plochou.

Jako techniku malby preferuje Kvíčala akryl na plátně, který umožňuje okamžité překrývání jednotlivých linií v obraze. Jeho výrazové prostředky jsou puristicky čisté a minimalisticky jednoduché, ale jejich kombinacemi dociluje složitých struktur, v nichž počítá s nahodilou chybou, která celý systém oživí ve smyslu vetší organičnosti celku.

Spletité barevné koberce křivek, v jejichž houštinách se oko diváka stěží dokáže držet sledované linie od začátku až do konce její cesty plátnem, se vlní pravidelně opakovaným pohybem jako hladina řeky nebo vzduch, či oheň. Jejich nekonečnost se dovolává stále trvajícího a znovu se obnovujícího životodárného procesu, který" se v přírodě neúnavně opakuje a působí dojmem nezničitelnosti nebo nesmrtelnosti. Kvíčalovy obrazy jsou často holdem přírodě a lidské existenci.

I když se umělecká kvalita díla výtvarníků nedá měřit jen podle počtu zastoupení ve sbírkách oficiálních galerií, dá se říci, že z tohoto hlediska je Kvíčala poměrně frekventovaným autorem. Kromě několika realizací nástěnných maleb u nás i v cizině je zastoupen svými obrazy u většiny našich významných sběratelů a galeristů. Není divu, že na počátku roku 1998 zakoupila i Moravské galerie od autora jeden z jeho akrylů na plátně vytvořený roku 1991. Jde o obraz, který je malován omezenou barevnou škálou červené, černé a vynechávané bílé linie v místech prosvítajícího plátna. Tvarová kompozice je založena na součtu čtyř čtverců, které jsou pravidelně pravoúhle rozčleněny na devět plošek s trojvrcholovou černě ohraničenou bílou vlnovkou, které se stáčí do spirálek směrem do středu jednotlivých čtverců. Vzniká tak dojem vířivého pohybu barev uprostřed jinak statických útvarů.

Princip vynecháváni bílé linie označuje Kvíčala jako princip stlačování barvy, čímž se dostává do obrazu jakási energie. K tomuto problému se Kvíčala mimochodem opět vrací v poslední době, kdy stlačuje barevné linie bílou plochou na desetiny milimetru a komentuje: "... je to podobný princip, jako ověřili kováři, že železo, které se okove do co nejtenčí formy, má větší pevnost, dokonce se mluví o tom, že má snad jinou molekulovou strukturu. Já mám pocit určité koncentrace, zhuštění barvy".

Vlnovky užité v uvedeném obraze nemají symbolický význam krajinného prvku, ani písma, ale podobně jako u ostatních maleb ze stejného časového údobí jde o ověřování vzájemných vztahů a působení výtvarných elementů.

Způsob, kterým Petr Kvíčala pracuje, umožňuje téměř nekonečnou variabilitu v rozvíjení a zpracování dalších výtvarných problémů. Za svůj umělecký přínos byl v roce 1991 oceněn čestnou cenou Jindřicha Chalupeckého.