Prostor, tady a teď

Jana Tichá

Praha, Národní galerie, Veletržní palác, 30.5 - 1.9.

Ateliér č.16/17, str. 1, 29.8.2002, Praha

Petr Kvíčala (1960) vystavil ve Veletržním paláci soubor velkoformátových obrazů, z nichž část byla koncipována přímo pro Malou dvoranu. jejich tématem je - alespoň z jednoho pohledu a nikoli nutně v rozporu s názvem výstavy Linie, barva, rytmus - především prostor. Prostor a umístění člověka v něm, smyslové vnímání situovanosti v prostoru, čili ve světě: to jsou témata, která Petr Kvíčala svou malbou soustavně ohledává. Slovo malba má zdůraznit procesuální charakter jeho tvorby, který zůstává patrný i ve výsledku namalovaného obrazu. A to i přesto, že rozměrná plátna ve Veletržním paláci nenesou okamžité známky rukopisu jako mnohé jeho dřívější obrazy (jejichž vyvrcholením byl ten s názvem Šedesát dní červené, modré a žluté, donedávna vystavený ve foyer Veletržního paláce), jejich povrch je uhlazený, dokonalý, až strojově přesný. Přesto v nich cítíme fyzickou akci: jsou přece zvětšeninami tahu ruky se štětcem. Vzbuzují zvláštní napětí, vyplývající z distance mezi fyzickým gestem a jeho mechanicky působícím zvětšením.

Obrazy ve Veletržním paláci pracují především s vymezením prostoru a jeho iluzí. Ani to není pro Kvíčalu nové téma: jeho vrstevnaté obrazy (opět můžeme připomenout 60 dní strávených kladením vrstev červených, modrých a žlutých linií přes sebe) přidávaly ke dvěma dimenzím plochy plátna ještě třetí rozměr - hloubku, kterou tušíme v nespočetných tazích štětcem několika základními barvami. Malíř zde dál pracuje s iluzí hloubky, využívá optických vlastností barev, toho, že například modrá ustupuje do pozadí a červená vystupuje dopředu. Vrstvené linie, nebo řečeno fragmenty linií, v až šesti různých barvách vytvářejí několik prostorových plánů a sugerují jejich pokračování dál v bílé ploše podkladu - prostoru, v němž se pohybují. Jiným oblíbeným principem vytváření prostoru v obrazové ploše se Kvíčalovi v poslední době stalo zoomování: detaily z větších celků zachycují zlomky či smyčky linií, průhledy do volného prostoru za nimi.

Soustavnost, s jakou tento umělec rozvíjí svůj "projekt" rytmizovaných barevných linií v prostoru, je vlastně projevem stejného principu, jaký zviditelňuje ve své tvorbě, jen v jiné rovině. Jeho práce plyne přirozeně, bez ostře vymezených hranic, v různých liniích, které od sebe nejsou příliš vzdálené, místy se protnou, vrátí zpět či zauzlí, smyčka se rozvine a zase běží dál, aby se po chvíli rituálně zopakovala. Kdybych se měla pouštět do dalších interpretačních rovin, řekla bych, že jsou to obrazy meditativní v tom nejhlubším slova smyslu, protože nechávají volný prostor divákovi k soustředění na tady a teď.