Pro zed' nevidět obraz

Tomáš Pospiszyl

Praha, Galerie Václava Špály, Obrazy - instalace, 30. 9. - 24. 10.
Praha, Galerie Behémót, Petr Kvíčala - Kresby, 19. 10. - 30. 10.

Ateliér, Praha, 2000

Domnívám se, že obrazy Petra Kvíčaly (1960), které vystavil ve Špálově galerii, patří k tomu nejlepšímu, co tento umělec zatím vytvořil. Jsme zde svědky důležité proměny jeho cítění malby, kterou se pokusím popsat. Výstava jako celek je však podle mého názoru snad to nejhorší, co se těmto obrazům mohlo přihodit.

Petr Kvíčala se od 80. let až do současnosti zabývá ornamentem. Zdálo by se, že se toho v jeho tvorbě proměňuje jen málo. Toto zdání může být způsobené tím, že u nás stále často chápeme obraz jako nositele symbolického nebo narativního sdělování, které jsou Kvíčalovi zcela cizí. Jeho jediným příběhem je příběh formy, přesněji řečeno příběh vztahů mezi podkladem a liniemi, které v nekonečných řadách rytmicky opakují jednoduché figury. I pečlivému pozorovateli však může připadat, že vlastně dělá pořád to samé. Tento postřeh je pravdivý v tom, že skutečně pracuje se stále stejnými, nebo velice příbuznými elementy. S těmito prvky ale dokáže nakládat velice rozdílným způsobem.

Na samém počátku své tvorby Petr Kvíčala pracoval v ploše. V závislosti na předem daném formátu obrazu pokrýval jeho plochu ornamentem. Jeho obrazy jsou cvičením, jak Ize tuto plochu rozčlenit a rytmizovat pomocí elementárních ornamentál-ních tvarů. Dělal vlastně skoro to samé, co anonymní tvůrci při ornamentální výzdobě lidové architektury. Z tvaru a velikosti domovního štítu vyplyne samotné umělecké dílo. Barva mu sloužila pouze jako znak, který odlišoval jednotlivé čáry či ele-menty. Význam i podoba barev měly asi takovou důležitost, jako jsou barvy karet nebo barvy dresů hráčů kolektivních her - pomáhají nám odlišovat jedno od druhého. V 90. letech však u Kvíčaly došlo k proměně. Nové obrazy tehdy měly podobu na sobě vrstvených linií, ale tento ústup od striktní dvourozměrnosti neznamenal zavedení iluzivního prostoru. Vrstvení je zde znakem času, stopou průběhu vlastního malování. Stupňovala se procesuálnost jeho obrazů. Jsou to náhle obrazy/záznamy, jsou to otisky určité, v čase trvající malířské akce.

Kvíčala také začat pečlivěji pracovat s formátem. Na rozdíl od raných ornamentálních obrazů, kde v podstatě pouze vyplňoval předem dané pole, v těchto procesuálních malbách jeho obraz nemá daných hranic, které by vycházely ze samotných ornamentálních figur. Jeho malba je nyní nekonečná plocha neomezeného a donekonečna se opakujfcího malování, kterou umělec svou vůlí omezuje výřezem podložky. Náhle se ukázalo, že Kvíčala má-obrovský cit pro proporce. Dalším, jakoby vedlejšfm účinkem těchto procesuálních maleb je objevení barvy. (Pravděpodobně to způsobila předevšfm jeho série s bílou barvou.) Barva už nesloužila pouze jako nástroj k odlišení jednotlivých vrstev, ale v umělci se začal kultivovat koloristický talent. Tyto posuny způsobily, že jeho práce začaly rehabilitovat závěsný obraz jako estetický objekt. Nesetrvávaly pouze v přísně konceptuální rovině, ale stručně řečeno začaly být i krásné, Po těchto lekcích Kvíčala husté vrstvení opustil, ale cit pro barvu i proporce mu zůstal i v jeho posledních pracích, které tvořily základ výstavy v Malé Špálovce. Vrátil se v nich k jednoduchosti, ke vztahu jen několika málo rytmizovaných linií, aniž by však přestaly příjemně esteticky působit.

Tyto posuny, které považuji za důležité a pro Kvíčalovu malbu blahodárné, však na této výstavě dokázal zcela zabít způsob instalace. Kvíčala potáhl stěny Špálovky vertikálními pruhy žluté, červené a modré látky. Na tuto látku potom zavěsil své obrazy. Vrstvení je typicky kvíčalovským motivem, ale v jeho nynějšim pokusu se vrstva obrazů a vrstva úpravy zdí opravdu nepohodly. Divák si zde nechtěně připadal jako ve sparťanském kotli během důležitého utkání. Přiznám se, že jsem si Malou Špálovku v jeden okamžik pokusil představit bez obrazů, pouze s výzdobou jejích stěn. Totální práce s prostorem místnosti by asi připomínala typ díla, které již ve 30. letech objevil El Lisickij a v 60. letech znovu objevili umělci jako Daniel Buren a další. Agresivní barvy i rytmus střídání barev na stěnách rušily obrazy, bylo téměř nemožné vnímat jejich jemné barevné škály i jejich proporce. Podobně i záhyby látky a pocit "měkkosti" zdi z klasických závěsných obrazů vytvořily podivné předměty nejasného charakteru. Obraz je coby umělecké dílo svázán mnoha konvencemi. Jednou z nich je ta, že obraz je hmotná věc, která visí na pevné stěně. Domnívám se, že touto nepovedenou instalací Kvíčala maximálně ztížil, nebo přímo znemožnil pohled na své vlastní obrazy a na to, co na nich považuji za to nejhodnotnější. Naštěstí následná komorní výstava v Galerii Behémót s koncentrovanou instalací ukázala, že Kvíčala umí vystavit svá díla i jinak.