Řád obrazu a řád světa

Jiří Valoch, upravený text ze zahájení

Sovinec, Galerie u Štreitů, 6. 11. - 31. 12. 1997

Petr Kvíčala je výtvarník, který se výrazně prosadil jako jeden z nejosobitějších reprezentantů mladé generace. Pro zajímavost si připomeňme, že umělcovo první tvůrčí údobí bylo formováno vztahem ke krajině, a to k jejím nejvíce určujícím skladebným rysům. V návaznosti na tvorbu předčasně zemřelého Michala Ranného formoval v malbách parafráze lyrických, ryze výtvarných kvalit, které nalézali oba v krajině na pokraji Českomoravské vysočiny. Brzy se ale jako skladbu utvářející prvky prosadily nejzákladnější tvary - kopec či řazení několika kopců, a "v detailu" pak rytmické opakování rostlin či brázd na poli. Asi před 10 lety si autor uvědomil, že vlastním smyslem díla může být skladba autonomních prvků nevztahovaných již k realitě bezprostředně.

Základem jeho usilování se stala repetitivní skladba velice jednoduchých geometrických prvků, pro niž byly podstatné dvě charakteristiky. Jednak je to traktování těchto elementů "od ruky", tedy s uplatněním individuální artikulace, která je pokaždé trochu odlišná od onoho neutrálního "vzorce", který si uvědomujeme v pozadí. A za druhé: repetitivní řazení vedlo k formování něčeho, co se blížilo ornamentu a jako takové by bylo pro moderní umění v jeho klasické fázi tabu. Kvíčala pochopil, že ornamentální skladba naopak může být novým typem geometrického výtvarného díla, a tak obohatil sféru geometrického umění o poselství, jaká se v něm dosud neobjevovala.

V průběhu několika let hledal a nalézal velice intenzivně - přesně si uvědomuje, že je nutné nejen objevit určitý problémový okruh, ale že je také třeba vyčerpat všechny jeho aspekty. V předcházejícím tvůrčím údobí to byly různé aspekty ornamentální geometrické skladby, počínaje těmi nejredukovanějšími, kdy celému dílu dominovaly solitérní geometrické útvary, a konče velice subtilními řazeními mnohokrát opakovaných prvků, kde naopak vystupovala do popředí právě kvalita repetitivnosti a individuální artikulace jednotlivých detailů. Řada skupin maleb a kreseb reprezentovala jednotlivé problémové okruhy. Práce s ornamentální skladbou měla samozřejmě různé aspekty estetické i významové, k těm nejdůležitějším jistě patřilo vztahování se k různým kulturám. Není náhodou, že se mezi elementy, které umělce přitahovaly, prosadila vlnovka - ta se táhne dějinami lidské výtvarné aktivity přinejmenším od neolitu, přitom může být vyvozena z rytmu krajiny. Tak práce na jedné straně stále zachovávaly vazbu "zkušeností přírody", byt i v rudimentární podobě, na druhé pak vytvářely odkazy ke kulturním kontextům, různě vzdáleným v čase i v prostoru. Zároveň ovšem uchopil Kvíčala ornamentální skladbu jako řád sui generis. Jeho geometrie je opakem konstruktivního přístupu s neosobním traktováním vztahů mezi geometrickými prvky.

Doménou ieho práce je individuálnost a jedinečnost každého řešení, které ovšem zachovává komplexnost zvoleného skladebného principu, nebot patří k těm umělcům, kteří usilují především o řád jako o něco, co je imanentní obrazu jako skladbě a zároveň ho přesahuje v kontextu řádu světa... Novou kapitolu jeho práce, snad třetí tvůrčí údobí, představují poslední 3 roky. Umělcovo ponoření se do struktury obrazu se ještě zintenzivnilo, také náročnost realizace nových prací je ještě větší, než tomu bylo dříve. V zásadě můžeme říci, že nyní jej začaly zajímat kvality vrstvení řady malovaných struktur přes sebe. Většinou to jsou velmi složité, komplexní celky. Individuální artikulace zůstává jako důležitý aspekt skladby, protože do ní zase vnáší varianty a odchylky od neosobní prezentace.

Umělec pojímá obraz jako strukturu, v níž není žádné místo dominantní, ale v nových pracích ještě navíc díky překrytí mnoha vrstev vzniká složitá, v detailech vždy odchylná interakce mezi různými vrstvami, přičemž z těch spodnějších vidíme třeba jen droboučké ostrůvky barvy, které se na některých místech objeví. Kvíčala zkoumá jednak struktury, tvořené třemi základními barvami, žlutou, modrou a červenou, ale také monochromy červené nebo bílé. Jinou možností je překrytí řady barevných vrstev dalšími vrstvami bílé, takže výsledkem je skoro bílý monochrom, ale jeho barevná diferenciace prozrazuje, že spodní vrstvy existují. (Že je pro malíře důležité, aby si vnímatel tento fakt uvědomil, pochopíme i z toho, že tyto malby adjustuje tak, aby na hranách obrazu byly vidět zbytky barev ze spodních vrstev.)

Je to tedy několik vzájemně velice logicky spjatých témat, která se všechna váží k samotnému fenoménu malování jako procesu, odehrávajícímu se v čase, procesu, v němž je sice mnohé skryto, ale zůstává přítomno jako určitá kvalita, která se v komplexu díla zhodnocuje. V Nové síni vystavil možná největší současný český obraz - malbu na plátně 4 x 8 m (viz Ateliér č. 11/97). Celá je tvořena subtilním vrstvením vlnovkových struktur "jeho" již tradičních barev, které zdálky více splývaly, ale když člověk přicházel blíž, vstupoval více do obrazu a sledoval jeho jednotlivé části, nebo dokonce jen průběh jediné linie. Od malby se musel vzdalovat, aby mohl nalézat nové vazby mezi dílčími strukturami a celkem, vnímal dimenzi jako skutečnou součást estetické a komunikační kvality.

Výstava na Sovinci byla vybrána z umělcových "normálních" formátů, ale přesně postihla rozsah jeho současné problematiky.