Rozhovor s Petrem Kvíčalou

Simona Mehnert

Praha, Národní galerie, Veletržní palác, 30. 5. - 1. 9.

Ateliér 16 - 17, str. 1, Praha 2002

Ve Veletržním paláci představuješ své nové obrazy, Jakým způsobem se tvé abstraktní obrazy k architektuře vztahují?

Vystavené obrazy vznikly jako určitý dialog s velkým otevřeným prostorem architektury. V takvýchto otevřených prostorách se otevírají na obrazy pohledy z velkých vzdáleností i z ochozů ve vyšších patrech. To ovšem znamená nejen, že obrazy mají v prvním plánu odpovídající velikost v proporčním vztahu k takovéto architektruře, ale také další aspekty, které pro mne byly důležité. Jedním z nich je ten, že jednotlivé směry rytmizovaných linií nejsou rovnoběžné s pravoúhlými tvary obrazových formátů, a tedy ani s pravoúhlým řešením Malé dvorany Veletržního paláce. Jsou tudíž k architektuře komplementární, přestože se svým opakováním i přímými směry k architektuře vztahují.

Dalším znakem jsou většinou jejich výrazně podélné formáty, které jsem zvolil proto, aby na rozlehlém otevřeném podlaží, kde se výstava odehrává, byl respektován vztah k pohybujícímu se návštěvníkovi. Potom jsou tu široké linie v jasných barvách. Přestože to divákovi možná na prvním pohled nepřipadne, nejedná se kromě červené o barvy "z tuby". Tyto barvy jsem velmi pečlivě míchal takovým způsobem, aby zůstaly čisté, a hledal jejich vzájemné světlostní odstupňování se záměrem, aby tyto světelné odstupy vytvářely pravidelný, nikoliv však metrický rytmus. Čistou barvou soustředěnou do linií a jejich rytmizováním jsem se snažil "nabít" obrazy jakousi elementární energií. Jednotlivé barevně ornamentální linie je však možné vnímat i tak, že jsou jen v různém energetickém zhuštění na obrazové ploše zachyceny jako jakési fragmenty, a že pokračují nejen po stěnách, ale i do volného prostoru. Současně s aspekty, o kterých jsem se už zmínil - velikost, podélný formát, rytmus, barva -, jsem chtěl vytvořit mezi obrazy energií naplněný prostor.

Vztahy a působení mezi výtvarným dílem v architektuře a architekturou samotnou procházely v průběhu staletími značnými změnami. Jak vnímáš tyto změny, srovnáš-li například architekturu konce 19. století se současnou?

Když se Adolf Loos vyslovil na počátku 20. století proti používání ornamentu, byl motivován především nadbytečným a dodatečným přikrášlováním architektury historismem 19. století. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že slovo "zdobit" používáme jako synonymum nejen pro "přikrášlovat" - pozdvihujeme tak něco, co samo o sobě nemá dostatečné kvality a není hodno pozornosti -, ale i pro "uctívat", "vyznamenávat" - v takovém případě zdobíme něco, co si to zasluhuje, a my tím dáváme najevo své přitakání. Od počátku 20. století, zjednodušeně řečeno a z úhlu pohledu, který mě v této souvislosti zajímá, probíhal vývoj architektury především v redukci od "nadbytečností" k odhalování její podstaty - funkci, stavební kontstrukci, materiálu atd.

Výtvarné umění, tím, že bylo "vytěsněno" z architektury (samozřejmě nejen tím), se vyvíjelo také pomocí redukce od služebnosti k něčemu jninému (k náboženství, idejím, společenskému systému, iluzivnímu zobrazení...), k vlastní autonomii za současného posilování významu role jednotlivého umělce. Domnívám se, že se v současné době snižuje poptávka po nových „sebevyjádřeních“, tedy autonomních obrazech, za kterými se otevírá pouze osobitý svět nějakého jednostlivce. Začíná nám však chybět pojmenování místa, tedy jeho sebeurčení oproti jiným místům. Architekti tak stále častěji hledají individuální a co nejosobitější řešení důležitých staveb a prostor. Svými, ve 20. století definovanými, prostředky se snaží vtisknout nezaměnitelný charakter určitému prostředí.

Zdá se však, že tyto jejich prostředky jsou díky předcházejícímu vývoji značně omezené a vyčerpané. Vizuální umělec již nemusí pracovat pod tlakem imperativu, kdy je dekorativně reprezentační funkce vnímána jako něco nepatřičného. Právě naopak, po absolvování vývoje, ve kterém byla objevena forma jako autonomní výrazový prostředek (tedy formát, barva, tvar a rytmus), je možné s těmito prostředky pracovat nejenom již jen ve vztahu k ploše, ale i k prostoru architektury jako obrazového pole, a zahrnout do takového "obrazu" nově i sociální aspekty.