Zkoumání možností ornamentu pokračují

Jiří Valoch

Ateliér  5, str.4, Praha, 2001

Tvůrčí cesta Petra Kvíčaly (1960) je spojena s jeho zájmem o repetitivní kvality obrazové syntaxe a tematizování ornamentu. Dokázal ornament učinit základním skladebným principem, spjatým s individuální, "rukopisnou" artikulací jednotlivých elementů. Jeho usilování se naštěstí ale "nezakonzervovala" (jak jsme to mohli naopak sledovat u řady jeho vrstevníků). Kvíčala dokáže i tehdy, když dospěje k tak radikálním řešením , jako byla mnohonásobná vrstvení vlnovkových struktur, případně jejich spojení s monochromií bílé, prozkoumat různé aspekty každého problému v řadě variant a potom se postupně propracovává k novým problémovým okruhům, které jeho základní téma objasňují a zhodnocují zase z trochu jiného úhlu,. V tom je v jeho aktivitě i určitá gnozeologická kvalita, přináší vždy další možná zkoumání, spjatá s uměleckými východisky.

Brno, Galerie Aspekt, 23. 1. - 23. 2. 2001

Pro Galerii Aspekt připravil soubor, který stvrdil tuto zkušenost. Navázal na své předcházející realizace, nově přehodnotil možnosti vrstvení a modifikoval svůj repertoár elementů. Východiskem je vlnovka, jeho erbovní prvek, ale nově také linie, v nichž výchozím segmentem není půlkruh jako u vlnovky. ale trojúhelník či čtverec. Prostřední sál galerie ukázal nové možnosti překrývání namalované linie bílou plochou, jediný způsob, jak dojít až k tenoučké linii a zachovat její subtilní živou proměnlivost, nenarýsovat ji. Je to nesmírně pracné a možná si to nikdo neuvědomí, ale vložený čas a procesuálnost práce se v díle zhodmocují jako jakási přítomná kvalita, kterou třeba ani nelze pojmenovat. Ono "plýtvání časem" je vlastně optimálním způsobem, jak dílo vytvořit. Novum v této skupině představují minimalistické fragmenty třeba jen tří velikých vlnovek v základních barvách - žluté, červené a modré. Oproštění na minimum a zároveň nový přístup - celá plocha je vlastně artikulována pouze několika oblouky a především bílým převrstvením. Složitější struktury vznikají při uplatnění dalších typů linií, představujících skutečně nalezení dalších podob takové elementární geometrické skladby. Oba krajní sály jsou radikálním kontrapunktem - proti subtilnímu oproštění se na pár linií a jejich maximální možné ztenčení vystupují de facto stejné elementy, ale v podobě barevných linií, širokých třeba několik centimetrů. To je vlastně komplementární problém - jak mohou fungovat razantní, direktně štětcem nanášené linie, zase respektující ornamentální kvalitu linie s jejími opakovanými prvky, aby výsledek byl nosný jako imanentní obrazový řád? Buď to může být vrstvení několika struktur, kladených různými směry, nebo redukce na jedinou strukturu, ale diferencovanou postupnou proměnou barev. Výchozí koncept je tedy stále přesně určen, i když u nejsložitějších maleb není nápadný na první pohled. A ještě jednu skupinu obrazů na výstavě najdeme, také nový přístup: linie tvořené různými elementy, tedy vlnovka a různé "zubatice", jsou soustředěny do vymezeného pruhu a vrstveny před sebe. Tak se fenomén vrstvení uplatní jako nová kvalita - víc je zdůrazněn skripturální ráz, celek může fungovat jako vrstvení několika textů, samozřejmě v něm identifikujeme výchozí lineární charakteristiky - a Petr Kvíčala s nimi rozehrává i další hru, odkazuje v několika z nich ke svým starším způsobům artikulace, a tak je vlastně vztahuje k dřívějším kontextům svého díla. Brněnská výstava nám dává jistotu, že umělec neustrnul. Nové koncepty a nová vizuální řešení, v nichž jsou zrovna tak důležité zájem o imanenci obrazu jako řádu i akcentování toho, že může být také zdrojem krásného, to dokazují.