Kaliopi Chamonikola

Bůh nehraje v kostky / Albert Einstein /

Základním stavebním prvkem Kvíčalovy malby je vlnovka. To je mnohoznačný prvek, jehož kvality lze vnímat jak v rovině vizuálně estetické, tak fyzikální. Je jednak archaickým elementárním výtvarným motivem se zvláštními významy, které se odvolávají na prvky "kolektivní identity" sahající hluboko do doby, kdy lidstvo ještě nevědělo nic o teorii relativity. Na druhé straně lze neuvěřitelně mnoho jevů tohoto světa popsat pomocí vln. Ve vlnách se šíří světlo, zvuk, energie, záření atd. To, co mnohdy nelze pochopit rozumem, může patrně vyjádřit neracionální způsob komunikace prostřednictvím smyslu, intuice a tvůrčí fantazie, Také mezi Kvíčalovými obrazy a fyzikální disclplínou lze zřejmě tušit určité skryté vazby.

Autor vytváří barevné struktury skládající se z vlnění. Směry vln plynule postupují z bodu A do bodu B. V pravidelném mechanickém rytmu jsou na sebe hustě vrstveny na základě principu "horror vacui". Každá vrstva má jiný směr toku vln, barvy se postupně sčítají. Malířství je však navýsost pošetilá činnost. Ve chvíli, kdy už by mohl být obraz hotov, malíř celý postup opakuje - pouze s tím rozdílem, že tentokrát používá barvu bílou, pod kterou pracně vzniklý obraz znovu mizí. Výsledkem je charakteristický efekt více či méně zřetelných, prostupujících se vrstev barevných a bílých skvrn a křivek. Obraz představuje akční pole, v němž je zkoncentrovaná a nahromaděná energie. Čím hustější je osnova křížení, tím naléhavější je tendence k monochromní malbě.

Vlnovka má ambivalentní povahu. Je schopna vyjádřit aspekt zákonitosti i prvek nahodilosti. Také metoda malby - "geometrie od ruky" blížící se religiózním, či magickým praktikám - ctí sice vnitřní řád, obsahuje však současně jistý prvek náhodnosti. Je svět řízen náhodou nebo převládá prvek předurčenosti? Moment neurčitosti a nahodilosti není ovšem pouze záležitostí umění - do vědy jej zavádí kvantová mechanika. I v jejich souvislostech existují případy, kdy vlnění nemá přesně dané polohy, nýbrž je spíše jen jakoby "rozmazáno v prostoru s určitým rozložením pravděpodobnosti".

Osnova Kvíčalových obrazů, jejich trpělivé malířské "tkaní" je bytostným projevem procesuálnosti a časovosti. Čas je tak bezprostředně integrován do estetiky obrazu jako podobenství o obecných otázkách našeho jsoucna.