Petr Nedoma, Alena Potůčková

Z textu k výstavě P. K. "Bez názvu" v galerii Sýpka v roce 1990

"První, co obvykle diváky napadne, při pohledu na obrazy Petra Kvíčaly je, že něco takového oni, či jejich děti, dovedli také. Malý rozdíl ovšem spočívá v tom, že je to napadne až teprve tehdy, kdy jeho obrazy uvidí, to za prvé, a za druhé, že to ani potom neudělají... Nepopírám, že Kvíčala balancuje na teninké hranici banality, na pomezí něčeho, co má "hloubku" a "smysl" a ironické hry s těmito pojmy. K tomu, aby něco takového mohl dělat, je však za potřebí jedné zdánlivé maličkosti. Totiž přijmout vlastní identitu v celém rozměru, akceptovat celou svou minulost až k dnešnímu dni. Schopnost klást věci a pojmy vedle sebe bez snahy o hierarchické uspořádání, žít sám se sebou. Přiznat si svůj vlastní lidský vývoj. Vést hodnotící měřítka nikoliv jen vertikálně, ale i horizontálně. A to znamená především přijmout sebe sama. Domnívám se, že toto je nejvlastnější Kvíčalovo téma."

Petr Nedoma

"... Na roubení dřevěných domů se přenášela znalost nebo inspirace možností, kterou lidovému umělci poskytoval bílý vápenný nátěr. Využil jich svým typicky abstraktním způsobem tak, že z nich vytvářel ornamentální řady složené z nejjednodušších, a proto svou povahou absolutních geometrických prvků, spojovaných vazbou primitivního prehistorického rytmu. Vznikaly tak plochy popsané znameními čarodějné sugestivnosti, plné geometrických obrazců, jakýsi ochranný val proti úzkosti magického světa, za nímž se dá žít v jistotě..." (Václav Mencl o dodnes obnovované ornamentální úpravě čičmanského domu. Lidová architektura v Československu. Praha, Academia 1980, s. 456.)

Při pohledu na klíčový obraz z cyklu "Sváteční ubrusy pro všední den", který jako by syntetizoval autorovo dosavadní úsilí, ale zároveň i předjímal další směřování, se nemůžeme vyhnout úvaze o roli ornamentu. Etnografové a kulturní antropologové si již mnohokrát pokusili rozšifrovat významy skryté za fasádou úchvatné jednoduchosti. mluví se o kolektivní paměti, o předávání empirické dovednosti přecházející z generace na genaraci, o vymezování se ze světa přírody, o výrazu přechodu od přírody ke kultuře, o společenskoreprezentační funkci, o magických praktikách, o normách a variantách, o poměru kolektivního a individuálního, o polyfunkčnosti v rámci malých, lokálních skupin. Ze všech společenskovědních interpretací je zřejmé, že v autentickém prostředí představuje ornament poměrně složitou funkční strukturu, již se připisuje celý soubor hodnot. Estetická je pouze jednou z nich. Čím více se ornament vzdaluje původnímu prostředí, tím více získává estetická funkce na významu. Mluvíme o druhotné existenci folklóru, o folklorismu. Kvíčalův obraz nepochybně patří do této kategorie jevů. To znamená, že náleží do sféry transformované lidové kultury, která se vyznačuje přenesenými významy a posunem funkcí na rozdíl od původních vzorů, pevně zakotvených v síti společenských vztahů svého prostředí. Tolik viděno z jedné strany.

A z té druhé? Petr Kvíčala není jediným umělcem, který sahá pro inspiraci do světa anonymní lidové kultury. Vzpomeňme nadšené vlny ohlasového umění z přelomu století (od Jurkoviče po Kotěru), Janáčkových nápěvků, Čapkovy primitivizující stylizace, ale také nepříliš vydařené úsilí o tvorbu národního slohu ve dvacátých letech a ještě méně vydařeného v letech padesátých. V generaci Kvíčalových vrstevníků nalezla ohlas řemeslná tradice lidových tvůrců v sochařském díle Jana Ambrůze. Ač Kvíčalův obraz využívá atributů lidového umění - magická červená barva, odvolávající se k symbolu ochrany života, variování základních geometrických prvků, rytmizace atd. - vnímáme jej jednoznačně jako artefakt. Zároveň z něj však pociťujeme, že se zaklíná onou složitou strukturou archaických významů. Petr Kvíčala dospěl ke svým osvědčeným metodám variování, stylizace a rytmizace na základě dlouhodobého vývoje, v němž jako by se ve zkratce opakoval jeden z předpokládaných postupů geneze ornamentu, vycházející z přepisu vizuální skutečnosti. Jako příklad z úvodní etapy autorovy tvorby můžeme uvést obrazy kukuřičného pole z opakujícími se prvky a rytmizovanou strukturou řádků. Z přepisu skutečnosti vzniká postupně skutečnost nová, ovládaná již spíše samotnou psychofyzickou akcí. Tady někde se lomí proces zobrazení v automatizovanou akci a v její konečný výraz - ornament. V obrazu je zašifrován rytmický pohyb spojený v našich představách s dávnými magickými praktikami. Umožňuje nám tak jakýsi metaforický návrat do místa a času, v nichž každé gesto mělo svůj význam. Ornament, tedy jev, který bývá nejčastěji vykládán jako povrchní dekorace, tak paradoxně vypovídá o skutečnostech hlubokých, zasutých v kolektivní paměti. O přítomnosti sublimované, novodobé formy magické praktiky svědčí ostatně autorova slova: "Zakřičet ticho - jsem kdysi napsal, a stalo se to zčásti mým námětem (a jedním z mála důvodů, o kterých vím, proč používám červenou). Tento zdánlivý paradox platí do chvíle, než si uvědomíte, že ..."Ticho není nepřítomnost zvuku, ale nepřítomnost já", jak to krásně napsal Anthony de Mello a jak jsem si nedávno přečetl."

Alena Potůčková