Jiří Fiala

Rehabilitace ornamentu

"Ornament je zločin," napsal na začátku tohoto století jeden z nejvýznamnějších architektů dvacátého století Adolf Loos, zakladatel nového řádu v architektuře. Ornament byl vykázán z umění jako něco nepatřičného, nevhodného, pokleslého, jako pouhá ozdoba. Rozumíme Loosovi a jeho odporu k nesmyslnému a nevkusnému zdobení, ale u ornamentu v jeho původní podobě a významu se mýlil. Ornament je totiž především řád, struktura (i původ slova to naznačuje: ornament pochází sice z ornare, zdobit, ale toto slovo má původ ve slově ordo, řád, pořádek). Loos vnesl do architektury nový řád a pořádek. Jeho stavby se staly ornamentem nové doby.

V našem umění rehabilitoval ornament Petr Kvíčala. Položím otázku: Jak je možné, že jsou jeho ornamenty nenapodobitelné (můžete si to zkusit)? Jak je možné, že je nezaměnitelně poznáme na první pohled - tak jako poznáme třeba Josefa Čapka nebo Vančuru - a právě tak bezpečně poznáme pokus o napodobeninu? Je to stejné jako se stylem (slohem). Ten mnozí rovněž pokládají za ozdobu (věta "nejsem dobrý stylista" znamená téměř vždy "nemám žádnou myšlenku, nemám co říci"), ačkoli je to významný (ne-li nejvýznamnější sémantický prostředek. Styl je však nevyslovitelný (přesněji je vyslovitelný opět jen stylem), pokus o jeho vyslovení musí skončit nesmyslem.

Říká se, že ornament je (pouhá) ozdoba. Podezřelé je, že takovou větu přijímáme jako samozřejmost, ačkoli v sobě skrývá velice závažnou a těžkou otázku, jak je možné, že nějaké pravidelné uspořádání vzorů pokládáme za ozdobu. Jinak řečeno, jak je možné, že ornamentu rozumíme jako ozdobě? Jeden typ odpovědi bychom mohli hledat v biologii. Obraťme se ale k jazyku: ornament, vzor, vzorování, v angličtině (zdánlivě) obtížně přeložitelné slovo pattern. Toto slovo pochází ze slova patron - ochránce (při křtu je nám přidělen patron); patrona pak není patronova družka, ale šablona (nebo ochranný obal střeliva). Je to něco, co nás chrání před chaosem, nebezpečím, nerozu-měním. Je to řád za věcmi, za světem, neviditelný, ale účinný. Vyhledávání opakujících se vzorů, řádu za vnějšími jevy, je ale i základním posláním vědy.

Uvedu ted' jeden příklad souvislosti ornamentu a vědy. Na podrobné rozvinutí (třeba v samostatném článku) nemám (dost času), a tak se musím spolehnout na to, že hlubší souvislosti vytušíte sami, včetně otázky, co to vlastně znamená znát (a zda Arabové kdysi znali to, co my známe až nyní). Nuže, palác v Alhambře byl vystavěn ve 13. století a ve století následujícím byl vyzdoben (!) překrásnými mozaikami. Mozaiky byly zpřístupněny veřejnosti až v roce 1943 a o dvacet let později si matematici začali všímat komplikované struktury (vzorování) těchto mozaik. V devatenáctém století se v algebře začal postupně vynořovat pojem velmi abstraktního matematického objektu (struktury), který dostal název grupa. Koncem devatenáctého století byla objevena nyní dobře známá souvislost teorie grup s krystalografií, s rúznými typy symetrií krystalů. A byla provedena náročná úplná klasifikace všech grup symetrií v rovině a v prostoru. V rovině je takových grup přesně 17. V roce 1965 odhalila Edith Müllerová v mozaikách Alhambry 11 těchto grup. Později pak významný geometr Coxeter našel další dvě. O zbývajících čtyřech panovalo shodné přesvědčení, že tak komplikované grupy se v mozaikách Alhambry nevyskytují. Jenže v r. 1986 odhalil Rafael Pérez Gómez v mozaikách i tyto čtyři zbývající grupy (v mezinárodním značení nesou kódové označení p2, pg, pgg a p3m1). Takže Arabové znali (?) úplnou klasifikaci grup symetrií roviny.

Je ornament pouhou ozdobou? A co je to "pouhou" a co je to "ozdoba"? Jak může ozdoba být ozdobou, jak může zdobit? A co je to zdobit?